2 - Co ty si počneš se zahradou?

Touto otázkou přerušila kamarádka Eva mé nadšené líčení chaty, která se už těšila do našeho vlastnictví. Protože jsem se nedostala ani do půlky barvitého popisu, nadšení mě trochu přešlo a jala jsem se přemýšlet, jestli svou otázku mínila jako invektivu nebo ne.
"Nepamatuju si, že by u vás doma přežily jakékoliv kytky s výjimkou slaměnek a umělin," pokračovala poťouchle a to už jsem se nafrkla. Částečně právem, protože umělé kytky zatracuji šmahem a slaměnky mě jako dekorace taky nikdy nenadchly.

Musela jsem jí ale dát za pravdu v tom podstatném - totiž že se celý život řídím heslem: Pokojové květiny, které nevydrží mé zacházení, jsou neduživé a v přírodním výběru neobstojí. V mladších letech jsem tu a tam pár rostlin koupila. První dva týdny jsem jim věnovala veškerou možnou péči, jenomže pak mě nadšení postupně opustilo a nebohé rostliny chřadly, až uchřadly. Manželovi, taktně odstraňujícímu drolící se torza, jsem s oblibou vysvětlovala, že ty potvory musely být rozmazlené, jinak si nedokážu vysvětlit, že nevydrží ani měsíc bez zálivky... Jediná kytka, která mou péči přežívala dlouhodobě, byla monstera, jenomže ta se naopak během několika let rozrostla tak důkladně, že se nás pokusila vystěhovat z našeho pidibytu. Milou monsteru jsme tedy věnovali obyvatelům většího bytu a naše domácnost byla opět nějakou dobu bez chlorofylu.

Během dětství a dospívání jsem se sice opakovaně dostala k činnostem, které by se při troše dobré vůle daly označit za zahradnické, vždycky to ale bylo konání krátkodobé, prováděné buď z donucení (prázdninové pobyty u příbuzných) nebo za účelem výdělku (brigáda v podniku Sady, lesy, zahradnictví). Dobrovolně a bezplatně jsem se zúčastnila jen sázení lesních stromků, z nějž jsem si odnesla utkvělou představu, že rostlinku zasadíme a péči o ni přenecháme moudré matce přírodě, která se o zdárný růst svých dítek postará. Konečně - takhle to bez lidského přispění chodilo miliony let, ne? Když o tom tak přemýšlím, tady je nejspíš kořen mého nedbalého zacházení se vším zeleným.

Eva je můj pravý opak. Zatímco v mé macešské péči rostliny hynou, ona úspěšně v běžných bytových podmínkách pěstuje orchideje, citrusy a podezírám ji, že by se jí ujaly i ony pověstné hrábě. Tahle nespravedlnost mě dosud nikdy netrápila, ale teď mi byla jasná jedna věc: osud mi právě hodil rukavici a mně nezbývá nic jiného, než jeho výzvu přijmout. Místo aby se mi pod tíhou tohoto poznání rozklepala kolena, zachovala jsem se podle hesla problémy řeším, až když skutečně nastanou a nonšalatně jsem mávla rukou.
"Nebudu to hrotit. Pár rajčat, kuchyňské bylinky a možná i nějakou tu nenáročnou kytku. Ono tam zas tolik prostoru není."

Na tomto místě je nutné podotknout, že když jsme s manželem prohledávali inzeráty realitních kanceláří, otázku velikosti a typu pozemku jsme pokládali za podružnou - ani jeden z nás nikdy neměl ambice stát se druhým Mičurinem. Středobodem našeho zájmu byla chata samotná - přiměřeně velká a taková, aby šla časem upravit na trvalé bydlení. Ani to nebylo úplně jednoduché, jak jsme vzápětí zjistili při prvních prohlídkách, protože jsme se v praxi střetli hned s několika eufemismy, které realitní kanceláře ve svých inzerátech používají. Termín chatu je možné po úpravách používat k trvalému pobytu můžete při troše fantazie vztáhnout i na kůlnu na nářadí nebo maringotku, záleží jen na vaší náročnosti. Takže jsme se shodli, že na pozemek nemáme žádné zvláštní nároky, jen se vyvarujeme extrémů typu vlastní les nebo dvorek velikosti kapesníku. A vyšlo nám to. Celý pozemek měří necelých 500 metrů čtverečních, což, jak uznáte, k založení Butchartských zahrad zrovna nevybízí. Nicméně jeho velikost úplně dostačuje pro drobné pěstování zeleniny pro zpestření kuchyně, s čímž jsem byla v tuto chvílu naprosto smířená. Budoucnost se mi jevila tak snadnou a přehlednou, jak jen se může jevit osobám prostoduchým a nepoučitelným...

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0
  • Žádný komentář