4 - Džunglí a pralesem

Letní žár planul oslnivou bělí a tetelivým vzduchem nad rozpálenou městskou dlažbou a my jsme se poprvé chystali strávit víkend na chatě. Bez syna, který nám během své první exkurze naznačil, že dokud nezařídíme pořádně rychlé internetové připojení, na chatu jezdit nebude, zato s kamarádkou Evou, na jejíž zahradnický šestý smysl jsem spoléhala. Nakládali jsme do jejího auta krabice a balíky a já jsem větřila na všechny strany jako pes, abych zachytila co nejvíc letních (i když stále ještě městských) vůní.

 

Vysoko nad domy oblohu křižovali rorýsi, jejichž hvízdání mám od dětství spojeno s předzvěstí školních prázdnin. Vzrušením jsem takřka nadskakovala, jako náčelník expedice mířící do neprobádaných končin exotického kontinentu. Ale kupodivu jsem neměla dojem, že mě čeká něco nového. Spíš jako bych se vracela někam, kde to důvěrně znám, jen jsem za uplynulá desetiletí zapomněla, jak to tam vypadá...

Propracovávali jsme se ucpanými pražskými ulicemi lepivými horkem, s okénky spuštěnými lapajíce po každém náznaku větru, protože jediná klimatizace v obstarožním autíčku byla ta přírodní. Pot z nás stékal šimravými kapkami a v ústech se usazoval prach ze silnice. Ve chvíli, kdy už jsem měla pocit, že to nevydržím ani o vteřinu déle, jsme vyjeli za hranice města, provoz se mírně zrychlil a proudící vzduch začal konečně ochlazovat rozžhavený vnitřek auta. Paneláky vystřídala pole, ta byla záhy nahrazena lesy a během čtvrthodiny jsme se už kodrcali příjezdovou lesní cestou k cíli.
"Hodná Máňa," pohladila kamarádka zaprášenou kapotu auta v obvyklém díku, kterým rituálně častovala dva nejdůležitější (jak tvrdila) členy její domácnosti: totiž auto a pračku. Auto se jmenovalo Máňa a pračka Božena. Vždycky mi tím připomněla rodiče spolužačky, kteří svému trabantu přezdívali podle filmu Volání divočiny pan Mopači a domlouvavě ho tak oslovovali pokaždé, když vyhlásil stávku. Tyhle personifikace neživých věcí mi v mládí připadaly směšné, ale časem jsem se naučila oslovovat svůj počítač brouku nebo ty debile - podle aktuální situace. A docela nedávno jsem se přistihla, jak promlouvám k růžím, říkám jim holky a domlouvám jim, aby hezky rostly a kvetly. Tento monolog bohužel neušel mému choti, který se mě s darem vyhmátnout v řeči zásadně nejmíň podstatnou informaci zeptal, proč si myslím, že jsou ty keře ženského rodu. Odsekla jsem mu, že jsou krásné, sympatické, trpělivé a statečné, což jsou odjakživa charakteristiky náležející ženskému pohlaví.

 

Nicméně tento rozhovor se měl odehrát ve vzdálené budoucnosti; teď jsem kamarádce poprvé s pýchou novopečeného vlastníka ukazovala SVŮJ dům na SVÉM pozemku. Opřená o pootevřené dveře auta zkoumala uchváceným zrakem ladné linie domu, oceňovala jeho vkusné zasazení do svahu a kácela se úžasem nad tímto architektonickým skvostem.
"To jde," utrousila nakonec lakonicky, čímž mě surově vrhla zpět do reality. "Tak že bychom vynosily ten náklad dovnitř?" pokračovala necitelně. Spolkla jsem nelichotivou poznámku o ignorantských kopytech schopných nazvat budovu Opery v Sydney obstojnou boudou a popadla jsem dvě nejbližší tašky.

Hned poté, co jsme se prozatímně ubytovali a uložili dovezené věci na vyhrazená místa, tahala mě Eva na zahradu.
"Šla bych na pivo," vrčela jsem. "Mám žízeň a zahradu si můžeš prohlížet celý víkend. Není zas tak velká, abys to do neděle nestihla."
"Ještě je čas," oponovala a vlekla mě z domu. "Zatím se napij vody a pojď mě provést vašimi latifundiemi."

Neochotně jsem ji následovala ven a poprvé se zahleděla na zahradu kritickým zrakem. Do pralesa jí ještě něco málo chybělo, ale bylo to jen taktak. Část nacházející se poblíž vchodových dveří byla docela udržovaná, ale směrem za chatu se už po několika metrech stoupání měnila v džungli. Při podrobnějším zkoumání se dalo rostlinstvo rozdělit podle toho, jakou vrstvu tvořilo.
Těsně nad zemí se vyskytoval mech a různé plazivé rostlinky. O něco výš bujely jahodiníky, pryskyřníky a pampelišky. A nejvýš sahaly různé traviny, kapradí, šípky, náletové břízky a všudepřítomná rostlina, jejíž jméno jsem zatím neznala, ale později se mi stala synonymem nikdy nekončícího boje. Plevel byl tak vysoký, že téměř přerostl solitérní jehličnany, vysazené nahodile kolem chaty.

Mimo jmenované kategorie na sebe poutaly pozornost ještě dvě dominantní rostliny. Bergénie, která se mi moc nelíbí ani v době květu; po zbytek roku pak jen překáží málo vzhlednými dužnatými listy; navíc se přeochotně rozpleveluje. A psí víno stékající z plotu a plazící se potměšile v skrytu trávy k chatě, vyjadřujíc tím naději, že se konečně dočká tepla útulného a spořádaného domova.
Celkový obraz dokreslovaly schůdky zasekávající se do svahu a tak zarostlé trávou, že je bylo možné spíš tušit, než vidět.

"No potěš koště," hlesla Eva. "Tohle vyčistit bude trvat celý zbytek léta."
Neodpověděla jsem, protože nebylo co. Měla pravdu a mně se o důsledcích jejich slov nechtělo mluvit, přemýšlet a už vůbec ne konat. Z představy, jak se prosekáváme každičkým koutem zahrady a nám v patách obnažený prostor hbitě opět zaplňuje plevel, mi naskakovaly mozoly už předem.
"A koukni na tu hortenzii," ukázala Eva do nejhustšího křoví, "jak se tady dusí. Co kdybychom ji přesadily na nějaké vhodnější místo?"
"Přesazuj," souhlasila jsem trpně. "Kde ti nebudou stačit holé ruce, jistě pomůže malá lopatka. Paní Mašková si prakticky všechno nářadí odvezla."
"Chceš říct, že tady není rýč?" Dotčenou bolest v jejím hlase nešlo přeslechnout.
"Ne."
"A co nůžky? Hrábě? Pila? Vidle?" S každým dalším slovem byla její bolest zřetelnější a její oči ublíženější.
"Nikoliv, madam. Celý týden jsme se s Pavlem věnovali nakupování samých zbytečností, jako jsou postele, přikrývky, ložní prádlo a nádobí. Na nářadí už nám nezbyl čas. A teď bych fakt šla na to pivo."
"Ale co teda budeme o víkendu dělat?" předstírala nedoslýchavost, pokud jde o můj návrh.
"Můžeme sekat trávu," snažila jsem se z posledních sil o projev dobré vůle. "Sekačka se nám na nákupní seznam vešla."
"To máme za hodinu hotové," utrousila opovržlivě.
"JDEME-NA-PIVO," sípala jsem hlasem beduína umírajícího v poušti, s oázou na dohled. "O pracovní náplni se můžeme dohadovat i v hospodě."
Jako by slovo hospoda bylo kouzelným zaklínadlem - z chaty vyšel Pavel.
"Myslel jsem, že jdeme na pivo," obrátil se na mě tázavě. "Že ty tady zdržuješ u kytiček?"
Mé zoufalé zavytí vyplašilo veverky v kilometrovém okruhu.

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0

Kecálkové