3 - Hic sunt leones

První návštěva námi vyhlédnuté chaty se odehrála jednoho deštivého odpoledne. Měla jsem oči jen pro úhledný patrový domeček s falešnou mansardovou střechou a bylo mi dost jedno, že jej obklopuje i nějaký pozemek. Ona taky všudypřítomná kapající, ševelící, stékající a čvachtající voda zrovna nevybízela k procházce po zahradě. Zaznamenala jsem jen, že domek je zasazený do zatravněného svahu, obklopený několika stromy a mnoha keři, z nichž jsem byla schopna s jistotou pojmenovat pouze rododendron.

Jenomže chata nám učarovala a jednání s realitkou a majitelkou rychle spělo ke kýženému konci. Smlouva byla podepsána, cena zaplacena a jednoho dne jsme se všichni sešli na zahradě k oficiálnímu předání nemovitosti. Den byl pro změnu letně slunečný a (teď už bývalá) majitelka mě prováděla kolem domu, aby mě seznámila s rostlinkami, které předávala do mé péče. Skrz uši mi bez sebemenšího vlivu na mozek bzučela slova jako bobkovišeň, cypřišek, japonské azalky, smrk sivý, hortenzie, škumpa... Až poslední název mě vytrhnul z letargie; byla jsem si jistá, že ho znám z literatury, v níž se vyskytuje ve spojení s něčím nepříjemným. Zjišťování podrobností jsem ale musela odložit, protože mou pozornost upoutaly charakteristické trojčetné lístky a drobné červené plody.

"Jé, jahody," zajásala jsem, abych dala najevo, že nejsem úplný botanický tupec.
"No jo, ty tady rostou všude," souhlasila moje průvodkyně a vzápětí poctivě dodala: "Ale moc už jich není, vnuci je stačili sezobat."
"To nevadí, příští rok dozrají další," těšila jsem se. O rok později jsem se za svou naivitu proklínala, protože jahodník obecný se v zahradě chová jako okupační vojsko a v krátké době je schopný pomocí šlahounů překrýt a zadusit všechny nižší rostlinné konkurenty. Hrst malých jahůdek je pak jen chabou náplastí.
"Nic dalšího k jídlu tady ale neroste," krotila bývalá majitelka mé laskominy. "Jen tamhle u plotu libeček a pažitka," mávla rukou směrem k vysokému porostu. Obě jmenované bylinky jsem později skutečně našla a jménem prezidenta republiky jsem jim udělila vyznamenání za statečnost, s jakou čelily prorůstání trávou a spoustou plevele.
"No a za ty bodláky se omlouvám," mávla nonšalantně prsty k svahu posetému balvany, částečně proschlými okrasnými jehličnany a úctyhodnou sbírkou bodláčí. "Já už na ty nohy moc nemůžu a syn měl jiné starosti."
Úsměvem jsem dala najevo, že to přece vůbec nevadí a tím byla zahrada svěřena do mých neobratných rukou.

Když jsme konečně osaměli, posadili jsme se s manželem na lavičku do skrovného stínu jediného listnatého stromu a vychutnávali jsme si božský klid.
"Čeká nás tu dost práce," přerušil ticho můj muž, který vytušil, že se právě začíná naplňovat druhá půlka pověstného v dobrém i v zlém.
"Já vím, ale slyšíš tu krásu?" odmítla jsem se zabývat katastrofickými vizemi. "Žádný auta, tramvaje, televize od sousedů - jenom listí a ptáci." U ucha mi pisklavě zabzikal komár v obavách, že jsem ho ve výčtu líbezných přírodních zvuků opominula. "A tolik zeleně! Jen mě mrzí, že zrovna teď nic nekvete. Paní Mašková mi sice ukazovala nějaký kytky, ale ty nejspíš kvetou jen na jaře."
"Taky mi ukazovala kytky," souhlasil nenadšeně manžel. "Vždycky, když jsem se zeptal na něco kolem baráku - třeba v jaké hloubce je uložené potrubí od studny, okamžitě pocítila potřebu ukázat mi, kde jsou vysazené pivoňky."
"Tady jsou pivoňky?" nadchla jsem se. "Vidíš, a mně je neukázala."
"Kašlu na pivoňky," zavrčel, "mě zajímá voda a elektřina a komín. A je mi úplně lhostejné, kde na zahradě bují palmy a orchideje."
Musela jsem mu dát za pravdu. Náš domeček, jak jsme chatě začali mazlivě říkat, byl tou nejdůležitější prioritou. V něm jsme měli mít základnu, kde jsme chtěli aspoň trochu pohodlně spát, vařit, provádět hygienu a za deště i jíst. Nebyl nijak zanedbaný, naopak, kolaudační souhlas pro dostavěné patro ještě nestačil ani oschnout, ale i naše necvičené oko dokázalo odhalit některé drobné nedodělky. Teď budu předbíhat - ale o něco později jsme objevili i skryté vady, které při špatné konstelaci hvězd mohly znamenat pořádný průšvih. V tuto chvíli ale vše vypadalo tak, jako by stačilo pár pohlazení nátěrem, za které nám chata bude vděčně sloužit bez dalších nároků na údržbu.

Zbytek odpoledne jsme strávili plánováním, co se musí nakoupit úplně nejdřív, jak to sem dopravíme a kdo oznámí synovi, že byl prodán na galeje (rozuměj kdo přesvědčí dospívajícího klacka s negativním vztahem k fyzické práci, že by se i on měl zapojit do budovatelských aktivit). Pobíhali jsme kolem domku s metrem, zkoumali prasklinky v omítce, studovali náklon jednoho z komínů a vykazovali se vzájemně z pokojů, které jsme sobecky hodlali zabrat.
Není tedy divu, že když se mě kamarádka později zeptala na zahradu, musela jsem poctivě odpovědět, že mé znalosti o pozemku by se daly shrnout do tří latinských slov, jimiž byla kdysi na mapách označována neprobádaná území - tedy "Hic sunt leones".

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0
  • Žádný komentář