5 - Jsem lapená, jsem v pasti

Následující ráno rozhodně nespadalo do kategorie cukrová vata. Odmala se totiž potýkám s faktem, že nedokážu usnout na cizím místě. Na každém táboře, návštěvě, dovolené i služební cestě jsem se vždy musela probdít prvními nocemi pobytu, než si mozek zvykl na jiné prostředí. Neumím usnout ani na sebedelších cestách. Dodnes mladší sestře s oblibou líčím, jakých ústrků se na mně dopouštěla, když nás rodiče v létě vozili autem do Bulharska. Vyjížděli jsme zpravidla v noci, vynervovaní nekonečným balením a nakládáním tak, že jsme explodovali při nejnevinnější otázce. Štěkavé slovní přestřelky doznívaly ještě v autě, než se rozplizly v podrážděné ticho. Po půlhodině jízdy se sestra zeptala kdy už tam budeme, podmračeně vyslechla nevrlé poučení matky, že pojedeme opravdu moc dlouho, načež spokojeně usnula. Já jsem zatím třeštila oči do tmy protínané světly aut jedoucích v protisměru, šílená nudou, protože jsem se ani neměla s kým hádat.

Takže zase jedna krásná noc, povzdechla jsem si pro sebe, když už jsem se asi po desáté převalila v snaze najít přijatelnou polohu. Postel byla moc tvrdá, přikrývka příliš těžká, polštář malý, bylo mi horko, pak zase zima, tma byla příliš tmavá a ticho tak absolutní a nehybné, že z něj bolely uši. Počítání oveček na mě nikdy nezabíralo, v naprostém zoufalství jsem se tedy uchýlila k autosugesci. A opakovala jsem si, že se nacházím v krásném, klidném a čistém prostředí, že svěží vzduch, který občas zavane otevřeným oknem do místnosti a pohladí mě po tváři, je to nejlahodnější, co jsem v posledních letech dýchala, a že mám ty nejlepší podmínky pro hluboký spánek. Pak ze tmy začaly vystupovat obrysy nábytku, ptáci naladili své pikoly a flétny a já jsem se smířila s faktem, že den strávím mátožným ploužením. Načež jsem usnula.

Probudilo mě slunce, které se vyhouplo nad okraj lesa a nemilosrdně sálalo přímo do okna nad mou hlavou. Vysoukala jsem se z postele tak rychle, jak mi to rozespalost dovolila, jen abych byla co nejdřív pryč z dosahu ostrých paprsků. Přirozeně jsem byla vzhůru jako první navzdory tomu, že založením nejsem skřivan. Nijak mi to nevadilo – částečně probděná noc ze mě určitě neudělala nejpříjemnější společnici a vyhovovalo mi, že si svou ranní kávu mohu vypít o samotě. S kouřícím hrníčkem jsem seškobrtala se schodů a vydala jsem se k zahradnímu stolu, na který aspoň částečně dopadal stín. Ještě na prahu jsem zavrhla svou nedávnou městskou představu, jak se po ránu projdu bosá orosenou trávou a v souladu se svou ponurou náladou (zmáčím si nohy, šlápnu na vosu, chytím klíště) jsem vykročila obutá po dlážděné cestičce.

 

Nad svou volbou jsem se vzápětí zamyslela. Co se to vlastně s námi se všemi stalo? Kde přesně na mé pouti životem zůstal můj nenucený vztah k přírodě? Je v tom nějaký záměr, že se většina z nás měšťáků podvědomě zdráhá usednout do trávy, přebrodit bosky potok, utrhnout jablko přímo ze stromu? Mohou za to ilumináti, nadnárodní korporace nebo Bilderberg? Způsobily to vemlouvavé reklamy od těch prostoduše jásavých na čistící prostředky fungujících dočista do čista (a na něž prý bakterie získávají rezistenci světelnou rychlostí) po pochmurný popěvek jedna – dvě/klíště jde/klíště si jde/pro tebe? Popíjela jsem zvolna kávu a vzpomínala na dětství.

 

Jako dítě jsem volný čas od jara do jara trávila s partou vrstevníků z našeho domu VENKU. Naše sídliště tvořilo samotný okraj města a sousedilo se zrušeným letištěm, takže jsme měli k dispozici rozsáhlé území, zahrnující malé mokřady, nekonečné rovinaté louky, chatovou kolonii, ruiny několika dávno opuštěných rodinných domků včetně zplanělých zahrad a „lesík“. K našemu teritoriu jsme dále počítali kopec, vytvořený mezi paneláky z hlíny vybagrované při stavbě sídliště, který v létě sloužil divokým sjezdům na kolech, v zimě pak sáňkování. Moje dětství tak bylo neustále provázané s přírodou ve všech podobách. Na kolech jsme podnikali dlouhé vyjížďky z dosahu rodičovského dohledu – a maminky si mohly vykřičet plíce, když nás z oken svolávaly k jídlu – kdepak nám byl konec... V mokřadech jsme lovili pulce a čolky. V zplanělých zahradách jsme lezli po stromech (a občas jsme z nich i padali). Váleli jsme se hodiny v trávě, fascinovaně pozorujíc život v úrovni, kam oko dospěláka nedohlédlo. A strkali jsme, pochopitelně bez mytí, do mlsných tlamiček vše, co rostlo a co nám chutnalo: od svíravě trpkých planých jablek a drobných švestek ze zapomenuté aleje přes nezralé lískové oříšky po šťovík a jednotlivé kvítky jetele, jež jsme vyškubávali z růžových paliček, abychom z nich mohli vysát sladký nektar. Semtam možná někdo z toho hodování dostal průjem, ale s tím jsme se vzájemně nesvěřovali, abychom si nevysloužili všeobecné opovržení.
Kolena a lokty jsme měli neustále odřené, ale nikdo z nás se nezabýval takovou zbytečností, jako je dezinfekce. V lepším případě se odřenina otřela kapesníkem (byl-li nějaký přítomen), v horším se nechala tak. Občas se někdo z nás blýskl znalostí lidové medicíny (Rozmačkej si na to jitrocel, zahojí se to rychleji. Ty nevíš, co je jitrocel? Přece tohle. Nebo tamto? Prostě si to tam dej a nezdržuj...)

 

Na prázdniny jsem jezdívala k ovdovělé pratetě, jejíž domek s neuspořádaným dvorkem mi učaroval. Prateta chovala několik slepic; ty přes den přecházely porůznu kolem domu a kladly mým bosým nohám nástrahy v podobě kuřinců. Mezi nimi se na chodníčku občas rozprskla hruška, kterou tam shodila přestárlá hrušeň, takže než jsem přeběhla od branky k domovním dveřím, měla jsem na chodidlech zajímavou směs. Nicméně to byla v mých očích jediná nepříjemnost, všechno ostatní pro mě mělo punc báječného nepřetržitého dobrodružství. Dva psi a tři kočky, které si vždy rády přišly pro pomazlení. Možná byly zablešené, možná ne – já to nezkoumala a blechy nezkoumaly mne. Králíci v kotcích, které jsem krmila i hladila, načež jsem s morbidním zájmem sledovala jejich porážku. Půda vonící senem a sušenými hruškami. Celodenní řádění s kluky od sousedů. Výpravy na žampiony, jichž byla plná nedaleká louka. Cachtání v malém rybníčku, kam mi prateta občas donesla mýdlo a ručník, protože koupel ve vaně se konala jen jednou týdně – když se prve zatopilo dřevem v kotli, aby se ohřála voda na koupání. Bosé nohy tepající prach písčitohlinité cesty. Šťavnatá chuť kradených třešní a hrušek, protože “u sousedů mají jistě lepší“. Když si pro mě na konci prázdnin přijeli rodiče, málem mě – opálenou do tmavohněda, v klukovských trenkách a s přerostlou neukázněnou kšticí vlasů nepoznali. Byla jsem odvlečena do koupelny, vydrhnuta do ruda, potupně ostříhána (div ne odvšivena) a nasoukána do nenáviděné sukně. Protože jsem prakticky vzápětí začala chodit do první třídy, je v mé mysli školní docházka neodvolatelně spojená s totální ztrátou svobody.

 

Později jsem začala jezdit na pionýrské tábory, z nichž jsem dávala přednost těm stanovým – protože budovy byly pro strašpytle a mrňata, proto. Můj nejmilejší tábor by se dneska prostě nemohl konat z toho důvodu, že by organizátory ještě před započetím umlátili hygienici kilogramovými složkami se souborem předpisů. Patnáct podsadových stanů postavených na beskydské strání, dva přístřešky z půlkulatiny – jeden kuchyňský a jeden sloužící jako jídelna, dva velké vojenské stany určené jako skladiště a ošetřovna, dvě latríny a podlouhlý plechový žlab, do nějž proudila křišťálově třpytivá a průzračná voda horského potoka. Nic víc jsme po dobu tří týdnů nepotřebovali. Jedli jsme z ešusů, myli jsme se v potoce a za celou dobu nikdo z nás nezastonal. Zdravotnice byla prakticky bez práce – jednou ošetřila bodnutí vosou a několikrát vydezinfikovala pár odřenin.

 

Zajímavé je, že jsem se za celé dětství nesetkala s klíštětem. Buď jsou evolučně pozdější druh než já nebo se nám dětem, dotčena naší ignorancí, schválně nikdy neukázala. Ani jsem neslýchala o alergii na včelí či vosí žihadlo, totéž platilo pro potravinové alergie. Věřím tomu, že existovaly, jen asi v mnohem menším měřítku než dnes. A hlavně neexistovaly reklamy na očkování a novinové i televizní zprávy byly plné úspěchů dojnic v Malé Dolní či citací soudruha Husáka, takže na hrůzostrašná zpravodajství jaksi nevybyl prostor.

Nu což, uzavřela jsem své vzpomínání, svět se přece tolik změnit nemohl a té své léty nabyté bojácnosti se vědomě zbavím. Hned, jakmile oschne tráva, natáhnu se do ní, a o co, že k žádné újmě nepřijdu.

 

„Hola hola,“ vytrhlo mě z rozjímání halekání manžela. Kráčel ke mně pevným, cílevědomým krokem, v jedné ruce hrnek s kávou, v druhé talíř se snídaní (pochopitelně pouze svou), očividně vyspinkaný do růžova. Okamžitě jsem si v duchu udělala poznámku: „Najít několik cvrčků, hodit mu je do pokoje – to by tak hrálo, aby mě provokoval hlubokým spánkem.“ Pak jsem poznámku škrtla. Za á – nejsem přece taková mrcha, která se mstí jiným za to, že nemůže spát. A za bé – ti cvrčci by mohli přelézt do mého pokoje a to by bylo teprve nadělení.

 

„Co máš dneska v plánu,“ vyzvídal nechutně optimistickým tónem. A aniž čekal na odpověď, vyzval mě k menší procházce po okolí. „Půjdeme jenom lesem, tam bude chládek,“ lákal mě. Odmítla bych, i kdyby předpověď pro dnešní den nehlásila 35 stupňů nad nulou. Málokdy se totiž nechám zlákat k procházce se svým chotěm. Nejen proto, že se s oblibou prochází tempem, které jiní lidé považují za vhodné pro stíhání ujíždějícího vlaku; na vině je i jeho lhostejnost k okolí i cíli cesty. Je schopen opakovaně vyrážet na trasu Náplavka – Bráník a zpět, vždy stejnou cestou, což mně připadá stejně zábavné jako každodenní cesta do práce.

 

„Běž se klidně projít, my tady zatím s Evou vyzkoušíme sekačku,“ pokusila jsem se předstírat naprostou soběstačnost.

 

„A nechcete s tím počkat na mě?“ zareagoval přesně podle mého očekávání. Snad žádný chlap na světě nesvěří manželce neznámé technické zařízení, aniž by si nechal ujít příležitost odborně dozorovat, radit a sápat se po přístroji trpícím v ženské ruce. „Můžete třeba uvařit nějaký dobrý oběd, než se vrátím a sekačku prozkoumáme k večeru, až už nebude takový hic.“
To jsem přijala bez námitek. Získala jsem tím totiž pádný důvod pro pobyt v napůl suterénní kuchyni, v níž se teplota vyšplhala sotva k dvaceti stupňům a zdálo se že půjde o setrvalý stav navzdory tomu, že slunce od rána šílí.

 

Moje taktika se ukázala být prozíravou, protože nakonec jsme se v chladivém přízemí sešli všichni. Nepřátelsky jsme z okna vyhlíželi na jasně modrou oblohu bez náznaku slibné bílé. Ztichli i ptáci a hmyz zřejmě dočasně přesídlil za polární kruh, kde měl alespoň chabou naději, že mu nezuhelnatí křídla. Jen na chodníčku u branky seděla ještěrka; na tu dálku se ale nedalo poznat, jestli se blaženě vyhřívá nebo zda z ní slunce neudělalo vysušenou mumii. Horko vražedně sálalo a hledalo cestu, kudy by vtrhlo i do našeho opevnění.

 

„Přece tu nebudeme tvrdnout do večera,“ protáhla se znuděně Eva.
„Jasně, posekáme tu trávu,“ odhodlala jsem se čelit vedru i případnému uvržení do klatby. Naráz jsme všichni ožili, protože jakákoliv činnost se nám zničehonic jevila přijatelnější, než pasivní projevy nenávisti vůči tropickým teplotám.

 

Rukou svornou jsme otevřeli krabici skrývající v svých útrobách rozloženou sekačku. Její složení pro nás bylo dílem několika málo minut a triumfálně jsme s ní vypochodovali na trávník. Vedro do nás udeřilo plnou silou, rozhodli jsme se tedy začít sekat u severní strany domu, kde stín skýtal alespoň nepatrnou úlevu.
Hnala jsem se k rukojeti sekačky jako první, zneužívajíc faktu, že byl Pavel zaneprázdněný rozmotáváním prodlužovačky. Střelil po mně kyselým pohledem, ale zdržel se hlasitých námitek. S rezignovaným povzdechnutím mi vrazil do ruky konec prodlužovačky.
„Hlavně ten kabel nepřesekni,“ neodpustil si varování. Dopředu mohu prozradit, že jsem mu vyhověla. Prodlužovačku o pár měsíců později přeseknul on, když se lehkomyslně připletla mezi ostré zoubky elektrických nůžek na živý plot.

 

Stiskla jsem obě tlačítka na rukojeti, sekačka podrážděně zahučela a já mohla začít vykonávat rituál, kterému se fanaticky v pravidelných intervalech věnuje absolutní většina zahradníků v našich zeměpisných šířkách. Bylo to úplně snadné, přesně tak, jak slibovaly nablýskané reklamy i příležitostné pozorování městských zahradníků. Sekačka se bez odporu valila vpřed, cupovala trávu a pěchovala ji do sběrného pytle. Nonšalantně jsem mrskla smyčkou kabelu za sebe, aby se nepřipletl pod čepele, a zarejdovala sekačkou do svahu. A bylo zle. Stroj rázem vážil pětinásobek a vyžadoval k svému ovládnutí mnohem víc námahy. Každým krokem se mi z kůže řinuly další a další čůrky potu a stékaly úplně všude, dokonce i do očí (Nevíte náhodou, kdo je autorem teorie, že obočí má člověk proto, aby mu do očí nestékal pot? Doufám, že se za tuhle nehoráznou lež smaží v pekle!).

 

Tvářila jsem se jakoby nic, ale v duchu jsem škemrala, aby mě někdo co nejdřív vystřídal.
„Jak to jde?“ zeptala se Eva dychtivě.
„Docela dobře,“ snažila jsem se nesupět příliš nahlas, „jen do kopce to chce trochu víc zabrat.“
„Ukaž, nech mě to taky zkusit,“ zaprosila nepředloženě a já jsem jí naoko neochotně (Charón je proti mně břídil) předala rukojeť. Z posledních sil jsem se odvlekla na lavičku kropenatou skrovným stínem a téměř na ni upadla.

 

Očividně nebyl dobrý nápad vykonávat jakoukoliv fyzickou námahu ve chvíli, kdy se číslovky na venkovním teploměru začínají přibližovat k čtyřicítce. V hlavě mi duněly tamtamy vysílající naléhavou zprávu o totálním přehřátí a čekala jsem, že se mi uši každou chvíli změní na tlakové pojistky podobné těm na papiňáku a začnou rotovat a hvízdavě vypouštět sloupce páry. V zubech mi zaskřípal pouštní písek a vysoko nade mnou vyčkávavě kroužilo několik supů. Pak se fata morgána naštěstí rozplynula a já jsem se vrátila do obyčejné středočeské krajiny.
Očima zalitýma potem jsem sledovala, jak se u sekačky postupně střídají Eva s Pavlem, než i je, těžce oddechující, vedro zdolalo a zahnalo.
Toužila jsem celým svým vyprahlým já po ochlazení a po dešti. Po těžkých mracích, které by zahalily tu příšernou sálavou věc nad námi. Po bouřce s průtrží, prudkým větrem, možná i s krupobitím, které by zasypalo půdu miliony drobných LEDOVÝCH kuliček. Dobrotivý bůh mi moje přání beze zbytku splnil, a to přesně ve chvíli, kdy jsme podpalovali oheň pro večerní opékání buřtů.

 

* * *

 

 Ráno bylo tak osvěžující, jak jen dokáže být ráno po propršené noci. Slunce nahlíželo do oken hřejivou tváří, šimravě hladilo svými paprsky vše, nač dosáhlo a tvářilo se, že nemá ale lautr nic společného s tou vražednou výhní, která putovala po obloze včera. Lesy v dovádivém větříku roztřásly čerstvě umyté vlasy a bzučely oslavnou ódu. A Eva na internetu našla informaci, že nedaleké zahradnictví má otevřeno i v neděli.
„Pojď, zajedeme tam,“ lákala mě. „Když vyrazíme teď ráno, vyhneme se horku. A potřebuješ dokoupit spoustu věcí,“ narážela na fakt, že v zahradním domku prožívala osamocený důchod vetchá lopata s vykousaným ostřím jako jediný zástupce zahradního nářadí.
Nenávidím nakupování v jakékoliv podobě a neviděla jsem důvod, proč by v mé nenávisti mělo zahradnictví obdržet nějakou výjimku. Ale Eva měla pravdu, základní nářadí tady potřebujeme a je škoda nevyužít příležitost.

 

Za chvíli už jsme všichni tři vstupovali do nevelkého, ale příjemně uspořádaného areálu. A snad za ještě kratší chvíli jsme měli tašky naplněné obstojnou sbírkou pracovních pomůcek. Nákup pochopitelně dirigovala Eva, na mně a Pavlovi bylo to nadělení zaplatit a odnést.
„Pojďme se podívat ještě na kytky,“ šťouchla do mě, když jsem s nepřítomným výrazem vytahovala peněženku.
„Dej pokoj,“ počítala jsem v duchu, zda nás konečná částka zruinuje nebo jestli nám zbude alespoň na benzín do Prahy.
„Jenom se koukneme,“ škemrala. „Jaký je výběr a jaké mají ceny. Pojď.“
Nechala jsem se umluvit a vyrazily jsme na obchůzku, které se Pavel odmítl zúčastnit pravíc, že kytkám nerozumí a nebaví ho, a že doufá, že to býlí nebudeme vybírat hodinu. Trpně se opřel o nejbližší zeď a celou bytostí dával ostentativně najevo, že se mnou nemá nic společného.
Udělala jsem pár kroků a mou pozornost upoutalo několik květináčů, o něž byl opřený nápis: RŮŽE POPÍNAVÁ, ČERVENOŽLUTÁ, VÝPRODEJ – CENA 50 KČ.
„Červenožlutá růže může vypadat zajímavě,“ pronesla jsem zadumaně.
„Viď?“ potěšila se Eva, která by očividně pokládala za svou potupu odjet ze zahradnictví bez jediné rostliny. „A napadá tě, kde by se nejvíc vyjímala?“
„Napadá,“ ústa se mi roztáhla do úsměvu nad mým prvním zahradnickým záměrem. „Co bys řekla tomu, zasadit ji k té staré porouchané pumpě, s kterou si stejně zatím nevíme rady? Ať se po ní hezky pne, třeba to bude vypadat romanticky.“

 

A přesně to jsme udělali. Růži jsme zasadili k nepoužívané studni, kde se jí ihned zalíbilo a za týden, když jsme znovu přijeli na chatu, nás přivítala otevřeným květem. Pohnutě jsem okvětní plátky laskala prsty, nasávala do chřípí příjemnou vůni a byla jsem na sebe nezřízeně pyšná. Současně jsem pocítila odpovědnost nejen za tuhle růži, ale za vše, co na naší zahradě rostlo a pochopila jsem, že jsem polapená...

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0

Kecálkové