8 - Koupím norimberský trychtýř. Zn.: fofrem!

Životaběh mě poučil, že bez důkladných teoretických základů se neobejde žádná tvůrčí činnost. A protože jsem se nechtěla podobat strýci Františkovi, postavě ze slavného románu Saturnin, který riskantní metodou pokus-omyl objevoval dávno objevené chemické poučky za třaskavého doprovodu explozí, pustila jsem se do intenzivního samostudia. Zahrada sice není chemická laboratoř a špatně opečovávaný karfiól experimentátorovi do obličeje zpravidla nevybuchne, jenomže u rostlin trpíte v nejistotě klidně i několik let, než zjistíte, že tudy cesta nevede.

Nutnost osvojit si nový obor  mě ani trochu nelekala, od dětství hltám vědomosti stejně nenasytně jako vláda naše daně. Pravda – jen ty, které mě baví a které pokládám za užitečné, což vyvolávalo od první třídy konfliktní atmosféru mezi mnou a pegagogy. Dnes to přirozeně chápu: málokterý učitel vnímá pozitivně, když si žáček během jeho poutavého výkladu o vyjmenovaných slovech po v čte pod lavicí knížku naprosto nesouvisející s probíranou látkou a duchem se vznáší spolu s chrabrým Vinnetouem někde v prérii či v Skalistých horách – koneckonců, že se ve slově výt píše ypsilon, jsem se od Old Shatterhanda dozvěděla hned v jedné z prvních kapitol podstatně záživnější formou, než od paní učitelky Vašíčkové. Poznámkami a třídními důtkami nezviklána ve své učební metodě jsem se pročetla základní školou a dodnes si škodolibě představuji to skřípění zubů, s nímž mi třídní sázela na vysvědčení jedničky a dvojky. Nikdy jsem nikomu neprozradila, že jsem si učebnice zběžně prošla vždycky už o prázdninách, kdy byla zavřená knihovna a mně – vyhlášenému knihomolovi – hrozilo, že se po večerech ukoušu nudou. Obrněná přesvědčením, že se ve vyučování už nic podstatného nedozvím, jsem s chutí při matematice pod lavicí louskala výpravnou publikaci o vesmírných objevech, zatímco zeměpis ve mně kdovíproč vyvolával touhu opakovaně číst knihu Dva divoši.

Moje víra ve spolehlivost této metody obdržela povážlivé trhliny na střední škole;  pro své studijní nezdary jsem tedy obratem nalezla vysvětlení: neučí nás nic zajímavého ani důležitého. Maturitu jsem sice zvládla, ale zatímco má zvídavost nedoznala úhony, můj vztah k školství značně utrpěl. Když jsem pak po letech synovi zdůrazňovala důležitost školního vzdělání, připadala jsem si jako ten největší pokrytec na světě.

Pár let po maturitě jsem si, hnána touhou po poznání (a znechucením z otravné profese účetní), samostudiem změnila kvalifikaci tak úspěšně, že při přijímacím pohovoru na nové místo nepadl jediný dotaz na mé formální odborné vzdělání. To mě jednou pro vždy utvrdilo v jistotě, že užitečné znalosti získám výhradně tak, že si budu aktivně vyhledávat informace sama v pořadí podle momentální potřeby a nálady. Tím jsem zavrhla všechny kurzy a přednášky, které se u mě stejně zpravidla míjejí účinkem, protože se vždy nejpozději po půlhodině řečníkova monologu úpěnlivě soustředím na to, abych odvrátila srážku svého čela s nejbližším stolem, popřípadě dumám nad způsobem, jak co možná nenápadně přilepit oční víčka k obočí kouskem náplasti.

Také zahradnické znalosti jsem si hodlala osvojit mnou osvědčenou metodou. První fázi sebevzdělávacího martýria jsem zahájila tím, že jsem shromáždila adresy webů se zahradnickou tematikou. Nebylo zrovna jednoduché oddělit zrno od plev, ale nakonec jsem měla k dispozici rozsáhlou vědomostní databázi. Úspěch se záhy dostavil – po měsíci jsem všechny rostliny, které jsem na zahradě měla, uměla pojmenovat česky i latinsky  a v blízkém zahradnictví jsem s prodavačem zasvěceně probírala rozdíly mezi přísavníkem pětilistým a přísavníkem trojcípým. Bohužel zahrada samotná zůstávala mými teoretickými znalostmi netknutá a jediným viditelným výsledkem bylo, že se mi po několika konverzacích o zahradničení začal vyhýbat soused Vlach. Změnu v jeho chování mi osvětlila až sousedka Hálková, se kterou jsme se skamarádily natolik, že jsme se začaly vzájemně navštěvovat. Jednu ze svých litanií na téma, co všechno už udělala, co udělat zapomněla a co ještě tenhle víkend musí zvládnout (líčila to vždy tak sugestivně, že už jen z poslechu mě rozbolely ruce, záda i nohy) zakončila slovy: „A aby toho nebylo málo, ještě mě přišel otravovat ten nerudnej dědek Vlach – už se prý nemůže koukat na ten plevel na mý zahradě a ať s tím něco hledím udělat.“
Nechtělo se mi věřit vlastním uším: ten mírný pracovitý pán, jenž dlouho trpěl, než se nás odvážil poprosit, abychom vytrhali bodláky, které se chystaly vysemenit na jeho zahradu?
Nejspíš mi otazníky vypadávaly z očí, protože paní Hálková hned navázala:
„Jó, to on dělá, rapl jeden. Panu Černému vynadal, že nechává u plotu růst kopřivy a mně každý podzim k brance nahrne shrabané listí z cesty. Abych si ho uklidila, když je to listí z mých stromů,“ trvala na svém sousedka.
„To je divný,“ kroutila jsem hlavou. „my přece taky nemáme zrovna čistý svědomí, pokud jde o plevel. A nikdy nám nic nevyčetl, jen jednou slušně poprosil.“
„Protože se tě bojí,“ zasvítily paní Hálkové triumfálně oči a na zdůraznění svých slov klepla šálkem o stůl tak energicky, až z něj vyšplíchla káva. „Bojí se, že toho víš o zahradničení víc než on a že by se před tebou mohl blamovat. Říkala mi to Jarmila, jeho žena.“
Tím bylo všechno přehledně jasné. Marné bylo mé vysvětlování, že jsem si jen na internetu našla pár jmen rostlin, že jsem se tím nechtěla nijak vytahovat a že k zahradnickému umu pana Vlacha zatím jen obdivně vzhlížím. V očích paní Hálkové jsem už provždy byla ta, kdo konečně utřel toho nerudného cholerického dědka. Šmytec.
To mě ale postavilo před problém: jak se mám sakra dozvědět něco užitečného z praxe, když to nemohu probírat se zahradníkem, o jehož rady stojím,ale který má trauma z toho, že nezná každý plevel jménem? Nevěděla jsem a tuto otázku jsem se rozhodla odložit na pozdější dobu.

Otřesená fiaskem svého výukového plánu jala jsem se přemýšlet nad změnou strategie. Užitečné teoretické znalosti jsem tentokrát hodlala vstřebávat strukturovaně. A struktura měla vypadat následovně: vždy nejdřív určím rostlinu, kterou chci pěstovat a k ní si najdu odpovídající informace – tedy vhodné umístění, typ půdy, četnost hnojení a zalévání, škůdce, choroby, řez a tak dále, a tak dále... Čímž zvládnu teorii a výsledek v podobě báječně pestře rozkvetlé zahrady na sebe nenechá dlouho čekat.
Opět jsem se tedy ponořila do studia a šlo to přesně tak lehce, jak jsem předpokládala, dokud jsem nenarazila na pojmy týkající se anatomie rostlin.

Většina z nás jistě dokáže s přehledem pojmenovat základní součástky rostlin kořeny počínaje a květy konče. Autoři návodů typu Ovocný sad v pěti krocích se ovšem nespokojili s všeobecně známým názvoslovím a své příručky proplétali názvy jako zálistek, letorost nebo výhon (ten byl podle potřeby například vrcholový, konkurenční, plodný i jalový). A když jsem v návodu na řez révy objevila slovo fazoch a musela si k němu vyhledat vysvětlení, že nejde o nic jiného, než to, čemu se u jiných rostlin říká zálistek, chtělo se mi hlavou bušit do monitoru. Pak tady bylo jednoleté a dvouleté dřevo. Jednak jsem nepochopila, proč se větvím (výhonům nebo jak chcete), což je bezesporu konkrétní určení, říká tak obecným slovem, a zároveň jsem marně přemítala, jak počítat věk u větví. Jsou jednoleté v tom roce, kdy vyraší? Nebo teprve až po svých prvních narozeninách? A je tedy pro odborně vedenou zahradní evidenci nezbytné zapisovat datum zrození každičké větvičky na všech stromech?

Studium mi příliš neusnadňoval ani fakt, že se autoři zahradnických příruček nedrží jednotné terminologie a nechávají na laskavém čtenáři, aby si samostatně zjistil, jak se od sebe liší terminální a vrcholový pupen (že jde o synonyma, jsem se dozvěděla až při porovnání několika návodů). Používání některých termínů, které má většina smrtelníků spojené s úplně odlišnými věcmi, ztělesňovalo už jen pomyslnou třešničku na dortu. Naštěstí i průměrně inteligentní jedinec vlastními silami pochopí, že očkování růží nemá nic společného s vakcinací, kopulace znamená něco úplně jiného, než co jste si právě představili, a chce-li vám zahradník nabídnout čerstvé řízky, těšíte se na flákotu pravděpodobně úplně zbytečně.
Unavená zevrubným výkladem v odborných příručkách jsem se s nadějí obrátila na diskuzní fóra, kde, jak jsem předpokládala, se lidovějším jazykem řeší konkrétní položené otázky a je možné porovnat jednotlivé zkušenosti pěstitelů. Můj předpoklad se sice potvrdil, vyskytl se ale jiný zádrhel, do už tak velkého zmatku s názvoslovím se přimotaly krajové výrazy pro rostliny nebo činnosti. Výjimkou nebylo diskuzní vlákno, v němž patnáct účastníků s pomocí vložených fotek a odkazů řešilo otázku, zda je karhan, kerhát a bršlice jedna a tatáž rostlina.

Měla jsem pocit, jako bych se pokoušela proniknout do tajné nauky, dostupné jen nemnoha vyvoleným, kteří se podrobili několikastupňovým zasvěcovacím rituálům, aby se na konci své životní pouti směli napít ze Svatého grálu zahradnického poznání. Jedna položená otázka vyvolala několik dalších otázek. Odpovědi, pracně shromážděné z mnoha zdrojů, si až nepříjemně často protiřečily.

Oč jednodušší život měl Pavel, který se koncem prvního roku naučil rozeznávat základní kategorie rostlin, totiž: stromy, keře, tráva, pampelišky, bršlice a to ostatní. Dále byl ochoten rozlišovat rostlinstvo na chtěné a nechtěné, v tom jsem mu ovšem vytvářela chaos, protože některé chtěné jsem označila za nechtěné ve chvíli, kdy se rozplevelily do všech koutů zahrady. Snažila jsem se ze všech sil, pořádala názorné exkurze, ale mohla jsem se namáhat do roztřepení jazyka, stejně to končilo tak, že mi sekačkou podsekl jednu z lilií těsně před rozkvětem („Doufal jsem, že je nemáš spočítané,“ mrzel se při mých výtkách) nebo udatně šplhající zimolez („Vždyť to vypadalo jako plevel...“).

V zoufalství nad svou zabedněnou hlavou (pokud si vzpomínám, bylo to ve chvíli, kdy jsem vztekle roztrhala návod na řez peckovin poté, co jsem nebyla schopna aplikovat poznatky z dvourozměrného nákresu na skutečný strom) jsem své pochyby konzultovala s Evou a Honzou – jedinými kamarády, jejichž zahradnickému úsudku jsem důvěřovala. Nechápavě kroutili hlavou nad tím, co řeším. Oni neřešili a všechno jim rostlo, bujelo, kvetlo i plodilo. Honza mi dobromyslně (možná malinko zlomyslně, v jeho případě si občas nejsem jistá) naplnil mailovou schránku fotkami své rozkvetlé zahrady. Eva mi mimoděk sdělila, že jí kvete další orchidej. A já jsem začala vyhlížet sníh, který by aspoň dočasně přikryl symbol mé potupy...

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0

Kecálkové