11 - Lenost: matka pokroku

Jednou z mých mnoha nectností je fakt, že jsem tak trošku líná. Toto tvrzení by většina mých přátel a kolegů obratem ruky pobouřeně popřela, protože se o mně ví, že žádá-li si to situace, dokážu nad zapeklitým pracovním problémem vysedávat do noci nebo prostě dokud problém nevyřeším. To ovšem nedokazuje nic jiného, než že jsem se svůj povahový kaz naučila během života mistrně maskovat. Tím pádem si ke komplexu méněcenného lenocha ještě přidávám výčitky svědomí, kolik dobrých lidí vlastně klamu předstíráním, že jsem něco jiného, než jsem.

Mou výchovu od dětských bačkůrek provázel imperativ: Práce především! V různých podobách na mě burácel budovatelskými hesly, řinčel v oslavných písních a svištěl rodičovskými pohlavky. Od prostého bez práce nejsou koláče přes práce – matka pokroku až po zveršované vše, čeho člověk užívá, z šlechetné práce vyplývá.
„Co z tebe, holka, jenom bude,“ lamentovala matka, když pochopila, že k uklízení, mytí nádobí, vynášení odpadků a nakupování mě vždycky bude muset přimět některou z mnoha forem nátlakových akcí, zatímco ona si představovala, že stejně, jako dlouhá řada žen v našem rodě, budu práci aktivně vyhledávat a provádět ji s nadšením.  Navíc u nás doma vládly poněkud svérázné představy o pořádné práci. Měli jsme, tak jako většina domácností, pračku, vysavač i mixer. Přesto se u nás převážně zametalo, pralo a míchalo těsto ručně, protože to matka chtěla mít pořádně udělané.
„Dáš ten dort do lednice nebo na něj budeš celou noc foukat, aby byl pořádně vychlazený?“ remcala jsem drze. Následný pohlavek byl sice jen symbolický, mé pochybnosti ale rozmnožil: práce je nejspíš něco jako posvátná kráva, o níž je zakázáno žertovat, a jíž se, vystavené na piedestal, smím pouze uctivě klanět.
Připadala jsem si jako kukaččí mládě, jelikož jsem nemohla pochopit, proč nestačí, že uložené úkoly prostě vykonám a proč se ode mě očekává, že v nudné monotónní činnosti najdu zalíbení. Zdálo se mi, že všem členům naší širší rodiny vládne Bůh hřímající z kůrů nebeských hlasem mohutným a nesmlouvavým jedenácté přikázání: „Neposedíš!“ A jeho pokorní služebníci přijímají tento pokyn poslušně, ba dychtivě. Jen já, darebná lenošná duše jsem se otázala: „A proč?“ Ale předem jsem věděla, jakou odpověď dostanu. „Protože práce šlechtí. Protože práce polidštila opici. Protože...“ Vše marno.

V době, kdy dětský rozoumek začíná odolávat vychovatelovu hnětení a slova, která jsou mu předkládána jako dogma, počne zkoumat kritickým zrakem, jsem se často zamýšlela nad pravdivostí oněch slov. Skutečně je práce matkou pokroku? A k své nemalé úlevě jsem vydedukovala, že nikoliv. Vždyť je to přece nad slunce jasnější: když se pozdně paleolitický člověk pokorně od svítání do soumraku trmácel po lese, aby pak rodině k večeři předložil vychrtlou veverku a pár scvrklých lesních plodů – kdo ho povznesl k vyšší vývojové fázi? Lenoch to byl! Lenoch, který se zpupně odmítl plahočit a místo toho hledal řešení, které mu zaručovalo, že se tolik nenadře. A rozhodně by nic účinného nevymyslel, kdyby týral tělo ubíjející prací. Místo toho se líně poflakoval po okolí, pozoroval, přemýšlel a objevil zemědělství. Proč se vyčerpávat sběrem semínek, když jich stačí pohodit pár na zem v blízkém okolí a pak si jen pohodlně sklidit úrodu? A proč sprintovat lesem, drásat si kůži v houští a riskovat zranění nebo smrt v spárech divoké zvěře pro trošku toho masa, když se dají vhodná zvířata pár hrstmi trávy ošálit natolik, že ochotně v ohradě počkají na porážku?
Podobný lenoch, kterému se nechtělo hrbit hřbet pod těžkými břemeny, svěřil svá zavazadla koním, oslům a lamám. Další takový vynalezl kolo. A takhle to lidstvu odsejpalo po tisíciletí – poctivý dělný lid pokorně dřel, zatímco lenoši vymýšleli, jak to zaonačit, aby se neupracovali k smrti. Ergo kladívko - za každým vynálezem, za každým stupínkem lidského pokroku je nutné hledat lenocha!

Zjištěním, jak se věci doopravdy mají, se mi trochu ulevilo. Nebyla jsem ale natolik odvážná, abych začala prostoduše rozhlašovat výsledky svého bádání. Připadalo mi prozíravější předstírat, že mi práce nevadí (k předstírání dychtivého zaujetí mi bohužel chyběly herecké vlohy) a pomocí autosugesční techniky zapracovat na tom, abych nemohla být označená jako osoba práce se štítící, což znamenalo v rozvinuté socialistické společnosti velmi nepříjemné ocejchování (horší snad byl jen buržoazní původ v kádrových materiálech).

Svérázná terapie vyprodukovala protichůdné výsledky. I nadále byl mezi mnou a smetákem, mnou a dřezem, mnou a prachovkou vztah jako mezi dvěma magnety otočenými k sobě stejným pólem. Na druhou stranu jsem slavila vítězství v soutěži o největší množství sena složeného z valníku v stájích jezdeckého oddílu jakož i o nejvyšší počet kýblů plných brambor, vyzdvižených na  vlečku traktoru rachotícího pomalým tempem v brambořišti, kde jsme se spolužáky ideologickobrigádně sklízeli úrodu pro stůl našeho pracujícího lidu. Jakmile šlo o činnost, která mi byla vzácná, která se vyznačovala patřičnou dynamikou a při níž jsem se mohla předvádět jako děvče s fortelem, které pár kubíků hnoje vyvezeného z maštale nerozhází, lámala jsem všechny rekordy. Dobrovolně.

Mimořádnou úctu chovám k řemeslům. Při návštěvě malé sklárny jsem vydržela hodiny uhranutě hledět na bravurní výkon skláře se sklářskou píšťalou. A svrběly mě ruce, jak moc se mi to chtělo taky zkusit – uchopit dřevěnou rukojeť ohlazenou tisíci doteky lidských dlaní a ztemnělou potem a žárem pece, nabrat žhavou taveninu a pokusit se dát hmotě tvar.

Vlastně mě nezřízeně baví každá tvůrčí práce. Jenomže v tom je ten zakopaný pes.
Zahradničení je totiž rozporuplné. Z hlediska dlouhodobého sice jde o kreativní činnost, která se ale bohužel skládá většinou z krátkodobých činností nudných. Bližší pohled odhalí, že pletí je stejně záživné jako mytí nádobí, stejně tak shledávám výraznou podobnost mezi hrabáním listí a vysáváním podlahy – jediný rozdíl je v prostředí.

Jak o tom tak přemýšlím – nejraději zahradničím, když prší, mrzne nebo je tma. Čili prakticky kdykoliv mi objektivní příčiny brání chopit se nářadí a musím se tedy omezit na snění. Představuji si, jak nořím ruce do kypré vlahé hlíny a plevel se mi vzdáva bez sebemenšího náznaku odporu. Jak prořezávám korunu třešně, něžně setřásajíc poslední třpytivé kapky deště nebo rosy. Jak krájím jako máslo rýčem půdu kolem stromů. Před mým vnitřním zrakem defilují úpravné zeleninové záhony, úhledný trávník, trvalky osvobozené z područí pýru a popence, pečlivě zastřižený živý plot a další, oku lahodící výjevy.
Jakmile se rozední nebo vyčasí, spěchám uskutečnit své vysněné představy.  V ten moment dochází k srážce s realitou. Od mokrého plevelu zebou ruce, na motyčce a rýči zůstávají nalepené kilogramy hlíny, stromy po mně potměšile cákají přeprškami ledové vody a k dovršení všeho mě rozbolí záda. Tvůrčí nadšení se omrzele plouhá kolem a slabošsky číhá na vhodnou chvilku, aby mi zašeptalo do ucha: „Kašli na to, pojď, půjdeme si prohlížet nějaké hezké fotky zahrad... “
Tu musím nasadit obzvlášť těžký kalibr autosugesčních metod ('pletím vytváříš hezký záhon, rytím vytváříš dobré podmínky pro strom...'), abych vytrvala v úsilí.

Se svým nedostatečně pozitivním vztahem k práci jsem se během života naučila vycházet a jsem s ním vcelku smířená. Tedy – byla jsem. Než jsme si s Pavlem pořídili závazek v podobě zahrady. Zahradu, na rozdíl od bytu, neschovám před bdělými pohledy sousedů. A jsou-li sousedé tak pilní, jako ti naši, začne se rodit komplex a bobtná.

Bylo krásné březnové dopoledne, s Pavlem jsme se úlevně rozvalovali na lavičce pod škumpou a tiše se radovali z jara. Teplota ještě žádná sláva, ale vzduch už voněl příslibem rašení, ptáci štěbetali a první zelené výhonky statečně vykukovaly ze země. Měli jsme v plánu začít později s nějakou prací, ale zatím se nám do ničeho nechtělo. Bylo to naše úplně první jaro na zahradě a chtěli jsme si ho užít.
Zrovna jsme pozorovali parádní eskamotérský kousek odvážného sýkořího samečka, který se bavil tím, že bez váhání hupsnul do nefunkční pumpy v místě, kde je otvor pro táhlo, aby se po chvíli objevil v jejím ústí. Pak vyletěl na vršek pumpy a jízdu ptačím tobogánem zopakoval. A znovu. Svíjeli jsme se tichým smíchem, když se od branky ozvalo zahalekání.
„Tak co, poprvé letos, poprvé?“ zubil se na nás přátelsky soused Vlach. „Už jsem se nemohl dočkat, až sem budu moct.“
„No jo, taky jsme se těšili,“ přisvědčil Pavel.
„Mě ta moje nechtěla pustit, prý 'nastydneš, dědku bláznivá', ale copak se to dá? Takové práce tady čeká,“ mávl soused rukou směrem ke své chatě.
„Taky se do toho za chvíli pustíme,“ přidala jsem se k rozhovoru.
„A to si představte“ horlil pan Vlach, „že mi volali Jermanovi tady odvedle a přemlouvali mě a manželku, ať s nimi jdeme o víkendu na kafe. Místo aby přijeli dělat něco na zahradě, jdou si dřepnout do kavárny,“ odplivl to slovo s opovržením.
„Asi k tomu nemají ten vztah,“ přikyvovala jsem účastně a hledala jakoukoliv záminku, abych mohla odběhnout do domu dosyta se vysmát.

Pan Vlach byl totiž odlit ve stejném kadlubu, z něhož povstala má matka, babička i všechny tety a společně vytvořili zvláštní vývojovou větev lidstva, pro něž je slovo relax vulgární a rouhačské. Kdykoliv jsme se natáhli s knížkou do zahradního lehátka, povykoval na nás přes plot:
„To je leháro, taky bych se takhle chtěl mít!“
Nenápadnými dotazy se pravidelně ujišťoval, že je vždy o krok napřed.
„Už jste stříkali mšice? Já je mám na všech stromech, tak jsem je přestřík'.“
A od pozdního jara do podzimu jsme vstávali provázeni šumem jeho vodního čerpadla – ať mělo být slunečno nebo pod mrakem, pan Vlach zaléval...

V mé povaze převládají flegmatické rysy, takže mě jeho okázalá píle spíš bavila. Ale moje nezbedná dušička pookřála, když jsem objevila materiály o pěstování zeleniny na vyvýšených záhonech. Teorie totiž tvrdila, že když se takový záhon založí správně, s náležitými vrstvami, poroste zelenina lépe a její pěstování bude mnohem méně namáhavé.
Jednoho podzimního dne jsme tedy na místě původních záhonů vykopali „příkopy“ a začali shánět organický materiál – ukázalo se, že nové záhony spolknou neuvěřitelné množství dřeva, kartonu a listí. O shrabané listí jsme dokonce prosili i sousedy a ti nám ho s pobavenými úsměvy přenechávali. Záhonový sendvič jsme doplnili koňským hnojem a kompostem a těšili se na jaro.
Vyseli jsme a vysadili po troškách všechno možné, abychom zjistili, jaké zelenině se v nových záhonech bude nejlépe dařit. Dařilo se všemu náramně a mně nastaly krásné časy. Většinou jsem chodila jen sklízet. Pletí jsem mohla zredukovat na minimum. Okopávání nebylo třeba – na takto připraveném záhonu se netvoří krusta. A četnost zalévání se snížila na třetinu – dříví v základech záhonu v sobě při dešti zadrželo všechny přebytky a pak je postupně předávalo do svého okolí. A žádné rytí po sklizni! Půda zůstává pružná a porézní a rýč by jí spíš ublížil.

Dospěla jsem k závěru, že lenost může patřit k těm lepším vlastnostem zahradníka.
Dřina a vytrvalost přináší obstojné výsledky. Ale stejných, ne-li lepších výsledků lze dosáhnout pozorováním přírodních procesů a lstí, kterou přimějeme přírodu pracovat v náš prospěch.
Hlavní je dát najevo, kdo je tady pánem.
Che che, odvětila matka Příroda.

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0
  • Žádný komentář