10 - Mají hebkou srst

Máme rádi zvířata, zvířata, zvířata/protože jsou chlupatá/mají hebkou srst. Čtveračivá písnička Jitky Molavcové mě po celé dětství každé nedělní dopoledne utvrzovala v mém vztahu k zvířeně. Stejně jako většina dětí jsem si i já přála nějakého domácího mazlíčka mít. Když jsem ale u rodičů sondovala, jestli by mi povolili chlupatého nebo opeřeného kamaráda, narazila jsem na nemilosrdně se tyčící zeď srovnatelnou co do efektivity proseb s pověstnou Zdí nářků.

„Máš rozum?“ zlobila se matka. „V malém bytě pes nebo kočka?“
„Měj rozum,“ domlouvala mi, když jsem slevila a přála si prostorově nenáročného křečka nebo morče, „máme s tatínkem dost starostí a ještě se budeme starat o nějakou myš?“
Polkla jsem tedy lítostivé slzy a měla rozum.
Pak povyrostla moje mladší sestra Katka a ta odmítla mít rozum. Týdny jsme snídali, obědvali a večeřeli doprovázeni neutuchajícím proudem monologů: „Pejsek by nás mohl i hlídat. Vždycky by zaštěkal, když by přišel zloděj. Kočička bude moc hodná a bude bydlet v našem pokoji...“ Námitky o rozumu ignorovala a vydržela tak dlouho škemrat, vlichocovat se a dojímavě popotahovat, až se jednoho dne dočkala vítězství.
Novým členem rodiny se stal papoušek korela, kterého jsme podle jednoho z trpaslíků pojmenovali Šmudla.
„Papoušci mají strašně silný zobák, kterým dokážou přeštípnout i kost v prstu,“ poučil nás otec a obřadně si natahoval staré kožené rukavice. Pak jimi sáhl do velké papírové tašky a vylovil z ní vyděšeně křičící šedý žmolek se žlutou chocholkou. Chvíli si ho se zalíbením prohlížel a pak ho neohrabaně nacpal do připravené klece, což intenzitu vřískání znásobilo.
Od té doby, pokaždé když Šmudla zahlédl rukavice, začal v panice mlátit křídly a vřískat. To otci nezabránilo v jejich hojném používání pokaždé, když měl potřebu s papouškem manipulovat. Nakonec se stalo to, v co jsme všichni tajně doufali – Šmudla stiskl zobák tak pevně, že pevnou kůži rukavice proštípl a rázem tekla krev. Celý následující měsíc ho otec nasupeně ignoroval a já jsem konečně měla šanci pokusit se získat si ptačí důvěru. Matka neměla moc času na hraní (aspoň to takhle formulovala)  a Katka byla ještě příliš malá. Dosáhla jsem toho, že bylo možné Šmudlu občas nechávat volně poletovat po místnosti, přičemž jen ode mě se nechal poměrně pokojně chytit (když předtím vždycky několikrát formálně poodletěl, aby dal najevo, že svou kůži neprodá lacino). Když se dostatečně vylítal, dokázal mi, zatímco jsem si četla,  dlouhé hodiny sedět na rameni, něžně oždibovat ucho a nastavovat hlavičku v prosbě o pošimrání.

Časem v sobě objevil i touhu po společném stolování, obzvlášť když jsme obědvali polévku s nudlemi. Zjistili jsme záhy, že za nudličky by snad položil i život; dokonce se mu to jednou málem podařilo.
Usedli jsme jako obvykle k nedělnímu obědu a Katka, která při jídle vyhledávala jakékoliv zpestření, které by odvedlo pozornost od faktu, že se v jídle nimrá, zazpívala: „Šmudlíku, máme nudličky! Pojď si pro nudličky!“
Máchnutí křídel, zacvakání drápků na stole a papoušek pozorně volil, z kterého talíře ochutná.
„Tady, tady, pojď, pojď,“ drmolila Katka a podbízivě lžící naservírovala trochu nudlí na okraj talíře.
Šmudla se labužnicky pustil do chutného sousta a hromádka v něm rychle zmizela.
„Jez,“ napomenul otec Katku, když se chystala nabídnout další porci.
Papoušek ji chvíli pozoroval, jak trudnomyslně míchá lžící v polévce, a když usoudil, že čekal už příliš dlouho, rozhodl se obsloužit se sám. Přistoupil k okraji talíře, natáhl krk, co mu síly stačily, a vylovil z chladnoucí tekutiny další nudličku. Katka se šťastně rozhihňala. To Šmudlu zjevně povzbudilo k dalšímu činu – vyškrábal se na okraj talíře a naklonil se k hladině polévky, aby ulovil zvlášť lákavě vyhlížející nudli. Jenomže hladký porcelánový talíř není projektovaný pro ptačí chůzi. Jedno neopatrné přešlápnutí a ouvej! Papoušek se ráchal v polévce. Mával přitom popuzeně křídly, takže nás všechny spravedlivě podělil slanou sprškou stydnoucího vývaru.
„Ty jsi ale trouba,“ oznámila jsem mu vlídně a vylovila ho z talíře.
Opatrně jsem nešťastníkovi vymyla mastnotu z peří – byl chudák tak konsternovaný, že se ani nevzpouzel; jenom se pak až do večera uraženě dočišťoval zobákem.

Chovatelské zkušenosti s exotickým ptactvem jsem brzy mohla zúročit i v terénu.
Šly jsme s kamarádkou Monikou do školy. Ráno bylo bělavě šedé přesně tou šedí, kdy si můžete hodit korunou, jaký bude den (a když padne hrana, bude jistojistě hezky), a teplota nijak nenasvědčovala tomu, že do prázdnin chybí už jen dva měsíce. Naše cesta vedla kolem paneláku, v jehož přízemí fungovaly kadeřnictví a krejčovství, do nichž se vcházelo společnou chodbou. A právě tam se nám naskytl pohled tak neuvěřitelný, že si ho dodnes vybavuji do nejmenších podrobností. Jako pestrobarevný vykřičník na pozadí tmavě šedých dlaždic a světle šedých zdí se tam procházel nádherný exemplář bažanta zlatého.
Přitiskly jsme obličeje na prosklené dveře a užasle zíraly.
„Myslíš, že utekl ze ZOO?“ vydechla Monča.
„Víš, jak daleko je ZOO?“ odfrkla jsem s despektem. „Spíš utekl nějakému chovateli. Možná bychom ho měly chytit a někomu předat.“
„Hm a komu?“ kreslila přemýšlivě kolečka na sklo zamlžené jejím dechem. „A co když někomu patří? Někomu, kdo je v tom kadeřnictví a protože zvířata dovnitř nesmějí, musel ho nechat na chodbě. Přece si ty dveře neotevřel sám.“
Obě jsme se zkoumavě zahleděly na těžké kovové dveře se skleněnou výplní, opatřené zařízením Brano (zavírá samo).
„Myslíš, že ho někdo šel vyvenčit jako psa a cestou se zastavil na barvení vlasů?“ zdála se mi tahle možnost krajně nepravděpodobná. „Víš co, tak se zeptáme,“ trhla jsem rázně klikou.
Bažant ostražitě zacouval do nejvzdálenějšího rohu, ale jinak se naší přítomností nezdál být znepokojen.
„Dobrý den,“ vyhrkla jsem kurážně na podsaditého holohlavého chlapíka, který na mé zaklepání otevřel dveře s nápisem HYGIE – KADEŘNICTVÍ – HOLIČSTVÍ. Tvářil se stejně přívětivě jako pastička na myši.
„No, co je?“
Kuráž mi klopýtla v hrdle, odrazila se a v bravurním saltu nazad hupsla do žaludku.
„Chtěly jsme se zeptat,“ zachránila mě Monika, „jestli tenhle bažant nepatří někomu, kdo je u vás?“
„Co když potřebuje ostříhat a tady čeká, až přijde na řadu,“ zachechtal se skřípavě muž a otočil se do místnosti.
„Holky, která jste si přinesla živý oběd?“
Ovanul nás ženský smích smísený s vůní trvalé a laku na vlasy.
„Tenhle bažant není k jídlu,“ poučila jsem ho.
„Každý bažant je k jídlu,“ poučil mě on a významně se olízl. Pak bez pozdravu třískl dveřmi a zanechal nás i bažanta svému osudu.
„Odneseme ho do školy,“ rozhodla jsem, „tamten barbar by ho byl schopný sežrat. Zajdeme za školníkem a poprosíme ho, aby ho zatím nechal na školní zahradě. Určitě taky bude vědět, kam zavolat, kdyby toho krasavce někdo hledal.“
„Tak jo,“ kývla Monika. „A kdo ho chytí? Ty?“
„Jo, ale ty se nebudeš jen koukat,“ začala jsem svlékat džínovou bundu. „Nadeženeš mi ho a já na něj hodím bundu. To na ptáky funguje – když jim zakryješ oči, usnou.“
Monika bez odmluvy přikývla, očividně na ni udělaly dojem moje vědomosti,  které jsem ovšem měla jen vyčtené a v praxi jsem je poprvé hodlala prověřit právě teď.
Začal lov.
Kradla jsem se opatrně ke kořisti, ve vztažených rukách připravenou bundu. Bažant se pokusil o kličku, ale nedokázal se okamžitě rozhodnout, kterým směrem to má vzít a ta chvíle zdržení se mu stala osudnou. Látka dopadla na jeho tělo a vzápětí jsem zvedla zmítající se balík.
„Přetáhni mu to přes hlavu,“ vřískla jsem na Mirku, protože bažant dával ze všech sil najevo, že do bundy patřím já a nikoliv on.
Kamarádka přiskočila, přehrnula mu přes hlavu límec a vzápětí byl klid.
Bažanta jsme skutečně donesly až do školy, jen jsme se cestou každou chvíli přesvědčovaly, jestli se nedusí, protože se nám zdál podezřele klidný. A pan školník? Ten vážně nevěděl, co si má o nás a o našem úlovku myslet. Nevím, jestli nám naši historku uvěřil, ale o bažanta, o kterého se nakonec nikdo nepřihlásil, se skutečně postaral. Na školní zahradě mu zbudoval voliéru a já a Monika jsme svého kamaráda chodily dlouhé roky navštěvovat. A dodnes si marně lámu hlavu, jak si tenkrát dokázal otevřít těžké dveře.

Zanedlouho po příhodě s bažantem našla sestra Katka na louce želvu a propašovala ji domů. Rodiče, semknutí v pevném šiku, důrazně požadovali, aby zvíře okamžitě odnesla a domem otřásal Katčin jekot, že ji přece musela zachránit (želva pravděpodobně přežila kolizi s autem, protože měla prasklý krunýř a chromou zadní nohu). Nakonec rodiče podlehli a já jsem jim to vůbec neměla za zlé. Koneckonců – když znáte způsob, jak vypnout sirénu, jež vám hodiny kvílí z bezprostřední blízkosti do ucha, tak to prostě uděláte – sebeúcta sem, sebeúcta tam.
Želvy jsou nudná stvoření (herpetologové prominou) a naše Zuzanka nebyla výjimkou. Ale současně byla i tichá a nenáročná a bez problémů se u nás zabydlela.
Pak si otec pořídil rybičky. Hezky se na ně koukalo, ale mně k srdci nepřirostly (i když nejspíš především proto, že jsem pravidelně musela pomáhat čistit tři velká akvária). Invaze zvířat do naší domácnosti se začala podobat nezadržitelně mohutnějící lavině, když matka přikoupila kamaráda pro Šmudlu – modrobílého anduláka Ferdu – a ranní kuropění teď zajišťovaly skřeky dvou papouščích hrdel. A nakonec došlo i na psa. Posledním členem zvěřince okupujícího náš dvoupokojový byt se stal rozverný a roztomilý hrubosrstý jezečík Bonny. Tou dobou už jsem se připravovala na maturitu, takže jsem zvířecí chumel příliš nevnímala, ale když jsem se po dokončení střední školy odpoutala od rodiny, abych (konečně!) zahájila toužebně očekávaný samostatný život, docela se mi ulevilo.

Přišly jiné kratochvíle, jimž jsem se, odstřižená od rodičovského dozoru,  bezuzdně oddala - zaměstnání, mejdany, randění, mejdany, čundrování, mejdany, rockové koncerty, randění a vdavky. V manželství už jsem se cítila strašně dospěle a zodpovědně (a taky trochu zpohodlněle) a s Pavlem jsme si nechtěli nejistou bytovou situaci ještě komplikovat zvířecím mazlíčkem. Tak jsme si ji zkomplikovali dítětem.
Krátce po synových druhých narozeninách jsme konečně s pocitem jakés takés jistoty zakotvili v malém bytě nedaleko Karlova náměstí. Ale ještě další dva roky jsme se neodhodlali k tomu, aby nám domácnost obohatilo svou přítomností nějaké zvíře (nepočítaje pavouky, kteří mi občas v koupelně přejí dobré ráno a nonšalatně mávají přední nožkou, usazeni na okraji odtokového otvoru vany). O zvířeti jsme diskutovali, zvažovali přednosti a zápory jednotlivých zvířecích druhů, okukovali inzeráty a – nic. Naši nerozhodnost popohnala skutečnost, že Mareček, tichý nesmělý hošík, ožíval při pohledu na každého psa či kočku a dával vehementně najevo, že by rád odešel bydlet s jejich majitelem.
Takže znovu: diskuze, okukování inzerátů, zvažování předností a záporů a tak dále, a tak dále... Psa jsme zamítli okamžitě – Pavel i já jsme byli zaměstnaní a pes by sám v bytě trpěl. Navíc mi tehdy připadalo, že mít psa je nějaká nová módní vlna – stejně jako předtím sbírání céček, vrtění Rubikovou kostkou nebo hon na nejroztomilejšího mončičáka. A já mám ke všem módním vlnám averzi. Kočku jsme nechtěli, měli jsme strach z následků setkání dětské zvídavé tváře a ostrých kočičích drápků. Nakonec naše dilema vyřešil zakrslý králík. Malý, nenáročný a při troše štěstí dobře ochočitelný. Bobík s námi prožil osm let – přítulný i svéhlavý, milovaný i proklínaný. Jeho smrt jsme obrečeli všichni. Pak Pavel opravil všechny okousané zdi, vyhodili jsme oškubanou pohovku, odvykli jsme si předměty podléhající zkázonosným králičím zubům vytahovat ke stropu a shodli se, že další zvíře do bytu NE.

Předsevzetí jsme dodrželi, takže jsme se s dalším živočišstvem dostali do bližšího kontaktu až po koupi chaty. K přítomnosti živých tvorů v naší těsné blízkosti jsme se stavěli vstřícně, se srdcem otevřeným dokořán.  Po měsíci jsme srdce přivřeli na úzkou škvírku a po půlroce jsem zřídila zvláštní imigrační úřad a vízovou povinnost pro všechny tvory, kteří se nemohou prokázat občanským průkazem České republiky.
Přísný imigrační úřad ihned udělil výjimku těmto zvířatům: včely, čmeláci, ještěrky, užovky, žížaly a ježci, jimž byl povolen trvalý pobyt na dobu neurčitou. Neochotně pak byla vystavena krátkodobá turistická víza pro zpěvné ptactvo a psy patřící návštěvám (pod podmínkou, že si návštěvník svého psa i odveze). Všichni ostatní pak do pasů dostali razítko NEŽÁDOUCÍ. A byl pořízen seznam zvlášť nebezpečných teroristických organizací i jednotlivců, kam jsme postupně přidávali zástupce těch nejhorších tvorů, které kdy matička Země nosila.

Slimáci, plzáci a hlemýždi, zkrátka plži
Zahrady se dělí na ty, v nichž plži byli, jsou anebo budou, přičemž souběh všech možností je až nepříjemně častý. Zásadně mají chuť na to, co chutná vám a vsadím se, že kdyby existovala rostlina plodící šunku či husí stehna, vyvinou si chuťové buňky i pro tyto lahůdky. K zákeřným stránkám jejich povahy pak patří jejich zvyk vycházet k prostřené tabuli za soumraku, čili v době, kdy zahradník, unavený celodenní lopotou, zaslouženě relaxuje. Způsobů boje s těmito Otesánky je mnoho, málokterý je však dostatečně efektivní.
Zkusila jsem to tedy nejdřív po dobrém a uspořádala jsem jim přednášku o výhodnosti konzumace stravy přirozeně rostlé, bez stop pesticidů, herbicidů insekticidů a dalších zhoubných -cidů, stravy, které mám na zahradě mnohem víc než zeleniny, takže by odpadl i jejich konkurenční boj. Mou přednášku zdvořile vyslechli, ale dál při ní chroupali hlávkový salát, což se mě poněkud dotklo.
V záplavě rad na internetu jsem našla návod, jak plžům přehradit cestu na zeleninové záhony pomocí nahrubo rozdrcených vaječných skořápek. To se docela osvědčilo, jenomže plži si obratem našli náhradní zdroj potravy – začali mi likvidovat hosty v okrasné části zahrady.
„Přece neposypu celou zahradu skořápkami, vždyť bych si tady připadala jako v drůbežárně,“ vrčela jsem na Pavla. Pavel naštěstí není vztahovačný, takže mi vrčení neoplatil, ale odevzdaně se vydal hledat baterku, kýbl a rukavice, nezbytné to propriety pro potupný ruční sběr slizké žoužele.

Mšice
Podobně jako zástupci plžů i mšice považují zahradu za stůl prostřený na jejich počest. Za tímto účelem se navíc spikly s mravenci, kteří je chrání a dokonce je stěhují za nejchutnějšími sousty, čímž jednoznačně naplnily skutkovou podstatu trestného činu Účast na organizované zločinecké skupině. Na mé písemné výzvy, aby od svého protiprávního jednání upustily, nereagují. Váhala jsem, zda nezapojit Policii ČR, ale nakonec jsem usoudila, že účinnější bude nezbytná a přiměřená sebeobrana a nastražila jsem na ovocné stromy lepivé pásky, které poměrně spolehlivě zadržují tu pohyblivější a agresivnější složku komplotu: mravence. Pravděpodobně jsem anetický psychopat, jelikož mě ani v nejmenším nedojímá pohled na hmyz uvízlý v lepu. A nezkoušejte to na mě s Ferdou Mravencem a mravenčími krávami. Prostě – ne.

Myši, myšice, hraboši, hryzci, a krtci
Viděli jste někdy hraboše? A co vás při pohledu na něj napadlo? Jaký má joztomilý čumáček, heboučký kožíšek a hezoučká očička? Pak se mi vyhýbejte uctivým obloukem... Sežrané cibulky, okousané kořeny, zlikvidované sazenice, poddolovaný propadající se trávník – to jsou stručně vyjmenované následky spolužití zahradníka s hlodavci. Krtka k nim přičleňuju jen proto, že s hlodavci sdílí životní prostor pod zemí a následky jeho budovatelského úsilí taky nejsou zrovna přehlédnutelné, obzvlášť když si vás oblíbí početnější rodina tohoto raziče podzemních chodeb. Na druhou stranu má u mě krtek malé, snadno smazatelné plus za to, že zlikviduje spoustu hmyzích škůdců a dokáže udělat důkladnou probírku i mezi hraboši a hryzci.

Hmyzí okusovači rostlin
Sem řadím nepřeberný zástup lalokonosců, píďalek, drátovců, chřestovníčků, pilatek, vrbařů a dalších hmyzích vlastníků ostrých kusadel a neutuchající žravosti. Občasné ukousnutí křehkého lístku bych jim prominula, když mi ale chřestovníčci úhlednou perforací proděravěli všechny lilie (včetně dosud nerozkvetlých poupat), chtělo se mi zoufalstvím plakat.
Do této skupiny bohužel musím zařadit i motýly, k nimž chovám smíšené pocity. Dospělé motýly, živící se nektarem, asi každý vidí rád, jen by se jako dospělí mohli líhnout rovnou z vajíček a neunavovat se zdlouhavým vývojem přes housenku.

Komáři a jiní krvepijci
Není důvod plýtvat slovy. Všichni je znají, nikdo je nemá rád a nikdo by s nimi nechtěl bydlet. Přesto lidskou společnost stále vyhledávají.

Vosy a sršni
Svou užitečnost v zahradě při lovu jiného otravného hmyzu plně vyvažují vegetariánskými choutkami – vosy s oblibou nakusují ovoce, sršni pro změnu milují kůru šeříku a ohryzávají ji tak labužnicky, že jsou schopní menší keř i zahubit. Kromě toho vlastní nepříjemné žihadlo, které neváhají (především vosy) obrátit proti vám. Sršni jsou sice mnohem klidnější a pro nic za nic člověka nebodnou. Přesto jejich společenské noční návštěvy (k svému nefalšovanému překvapení jsem  zjistila, že sršeň poletuje i v noci a světlo ho láká stejně neodolatelně jako můry) shledávám krajně nežádoucími, protože mě poněkud znervozňuje jejich bzučení, které by se dalo úspěšně přirovnat k zvuku vydávaném bombardérem Tupolev. Po prvním setkání tête-à-tête, při němž sršeň projevil přání číst si společně se mnou knížku, jsme s Pavlem okamžitě opatřili všechna okna protihmyzí síťkou. Sršni to ale nevzdávají, nalétávají na osvětlená okna dál, takže nám pozdně letní večery stylově domalovávají naléhavým ťukáním o sklo.
Pokud jde o jejich menší příbuzné, tak zatím máme štěstí na zdvořilé vosy, které nám zahájení stavby hnízda oznamují pouhým nalétáváním bez taseného žihadla. Protože ale nemají stavební povolení a kromě toho si staví hnízdo výhradně v zahradním domku, kam prostě musíme chodit, oznámili jsme jim, že na našem území Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení neplatí. Prozatím uznaly naši přesilu, jen se trochu obávám, jestli si neletěly stěžovat do OSN.

Ptactvo
Krmte v zimě ptáčky, bez lidské pomoci by mnozí nepřežili! Nekácejte stromy na jaře a v létě, mohli byste zahubit ptačí mláďata v hnízdě! Nezapomeňte ptákům postavit pítko, aby se měli v létě kde osvěžit!  Že vám tohle nabádání přijde v pořádku? Inu, taky mi přišlo. Kdysi. Do té doby, než jsem vysadila ovocné keře a stromy. První úrodu rybízu jsem ani nestačila ochutnat. Jeden víkend byl keřík obsypaný slibně červenajícími kuličkami a příští víkend na něm nebylo nic. Koupila jsem sazenici kanadské borůvky a ta k mé nezměrné radosti hned následující rok po výsadbě plodila. No – plodila – Pavel se mi smál, že bych každé bobulce mohla dát křestní jméno, jak jich je málo. Ale těšila jsem se, že si aspoň zobnu dřív, než si zobne někdo jiný. Zbyly na mě dvě borůvky a to ještě jen proto, že jsem v snaze zachránit, co se dá, nečekala do jejich plné zralosti. Podobný osud potkal maliny a ostružiny. A stejný scénář nás nejspíš čeká ve chvíli, kdy začnou plodit nedávno vysazené třešně. Já vím, já vím, sítě... Ujišťuju vás, že ptáci mají o vaší zahradě dokonalý přehled a ve chvíli, kdy kupujete sítě, oni už mají sklizeno.  A samozřejmě naprosto přesně vědí, které plody člověk nejí, takže si je mohou nechat na později a přednostně konzumují  vaši úrodu. Někteří z nich pak projevují poněkud pokřivený smysl pro rovnováhu – například sojka, která se v létě ochotně přiživí na zahradních bobulovinách, se vám odvděčí na podzim, když si na vaší zahradě zřídí několik zásobáren žaludů. Srdce každého zahradníka pak příští jaro zaplesá při pohledu na zbrusu novou doubravu, jež vyrašila uprostřed trávníku.

Návštěvníci z lesních tišin
Od těch dříve jmenovaných se liší především tím, že o zahradu větší část roku tlapkou nezavadí. Svou nevšímavost ale zahradníkovi vynahradí v době, kdy jejich kalorickým potřebám les přestane stačit. Nájezdy zahájí veverky, které si na podzim začnou shánět zásoby na zimu. V zásadě platí přímá úměra: čím víc máte na zahradě lísek, tím víc veverek přiskáče z lesa zbavit vás starostí s louskáním ořechů. A protože tato roztomilá zvířátka myslí i na zítřek, pečlivě se starají, aby kiosky s občerstvením tvořily co nejhustší síť. V praxi to vypadá tak, že veverka u sousedky Hálkové utrhne několik oříšků, přeběhne s nimi na naši zahradu a vyšplhá se na smrk. Tady v pohodlí většinu ořechů schroupe, přičemž skořápky trousí nevychovaně pod strom. A jeden či dva lískáče upustí v naději, že i my pochopíme, jak ohavné a neužitečné jsou okrasné rostliny a zcela logicky dáme přednost lísce. Nedáme. Naše chata je od lesa vzdálená pouhých padesát metrů, je mi tudíž jasné, kdo by oříšky sklízel.
Občas v blízkém okolí zaznamenáme i návštěvu zajíců a srn. Na naši oplocenou zahradu se nedostanou, i když... loni na podzim jsem přistihla na cestě zajíce, kterak upřeným pohledem zkoumá naši branku a očividně zvažuje její bytelnost. Když mě zahlédl, s výrazem náhodného turisty se nespěchavě otočil a odhopkal k lesu. Mě ale neoklamal!
Samostatnou kapitolou jsou divoká prasata. Přemnožená, drzá, inteligentní a pustošivá, bez přirozených nepřátel. Zatímco tváří v tvář jsem se s nimi zatím nikdy nesetkala (naštěstí!), s následky jejich invaze už bohužel ano. Plot z běžného pletiva pro ně není důstojným soupeřem a jakmile se jednou ocitnou uvnitř, budiž zahradě nebe milostivo.

Jsem ochotná případně (po patřičně masivní medikaci sedativy) uznat, že zvířata z jmenovaných kategorií nemají moc na výběr, pokud chtějí přežít. Že spousta pro mě negativních jevů je vlastně záměr přírody. Jenomže do tohoto schematu mi nějak nezapadá například konání kosa, který zobákem uštípl poupě růže a pustil je na zem, přičemž pád pozoroval s vědeckým zaujetím hodným laureáta Nobelovy ceny. A totéž zopakoval u druhého, třetího a čtvrtého poupěte, než mi povolily úžasem zkamenělé nohy a já jsem k němu vystartovala, zuřivě máchajíc rukama.
A když jsme u kosa – vždycky trpím při pohledu, jak z hlíny usilovně tahá žížalu. Přesně tu, které celoročně podstrojuju a kterou si hýčkám v obavě, aby neodešla za lepším. Protože žížal – na rozdíl od kosů – není nikdy dost.

Do paměti se mi bolestně vtisklo ono léto, kdy jsem běsnícím hlasem slibovala té potvoře kočičí, která si oblíbila naši zahradu, Záhořovo lože, a pomstychtivě jsem zapichovala ostré klacky do rozváleného a rozdrásaného keříku levandule. Příští víkend jevil keřík nové stopy drásání, k nimž přibyly posměšně rozházené klacíky.  Vidím to úplně živě: kočka si blazeovaně packou zaťuká na čelo a pak se plavným šelmím pohybem proplete mezi mými neumělými nástrahami aby je jedním líným protáhnutím odstrčila do bezpečné vzdálenosti.
Kočky také milují čerstvě nakypřené záhony, které dokážou setba nesetba rozválet k nepoznání, případně přihodí i nějakou tu voňavou vizitku. Člověk zahradnický je ovšem vynalézavý – tuhle jsem na jednom blogu viděla fotku záhonu, jenž se ježil plastovými vidličkami zapíchnutými v pravidelných rozestupech hroty vzhůru. Vidličky už mám na nákupním seznamu. Záhon bude po aplikaci sice vypadat jako vzteklý příborník, ale kočky to snad odradí.

Škůdci pochopitelně uzavírají koalice, aby jejich postup byl účinnější. Takže zatímco se věnujete slimákům, mšice za vašimi zády vysávají ty listy, které nestihly okousat housenky.
V takovou chvíli mám nutkání cípy ponížené zahrady zavázat na uzel a s ranečkem pevně přitisknutým k srdci prchat co nejdál.

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0

Kecálkové