9 - Nákupní horečku je dobré zchladit!

Začátkem zimy, kdy je zahradnické nářadí očištěno a uloženo, choulostivější rostliny zachumlané v chvojí, slámě nebo pytlovině a na zem dopadají první sněhové vločky, upadá zahradník hodný toho jména v chmury. Čekají ho totiž dlouhé depresivní měsíce, kdy s rukama v klíně bude nečinně vyčkávat, až se Země na své cyklické pouti opět přikloní severní polokoulí k Slunci. Marně ho láká rodina k společnému skotačení v sněhu, marně se pokouší o terapii pomocí bytových textilií a oděvů s květinovým vzorem (slabší povahy se naopak rozlítostní i při pohledu na přívěsek ke klíčům ve tvaru čtyřlístku), nerozveselí jej ani pád té uštěkané semetriky z pátého patra na umrzlém chodníku.

Chřadnoucí zahradník během dlouhých tmavých večerů trpí v ponurých představách, jak mráz uštipuje kousky větviček a jak se pichlavými prstíky prohrabává půdou, aby triumfálně v drtícím objetí sevřel kořínky jeho oblíbených růží či trvalek. Jak se zlořádní rejsci, myši a myšice, zbaběle využívajíce krytí sněhovou přikrývkou, s chutí zakusují do cibulek holandských tulipánů a narcisů. Jak se divoká prasata, kterým odolá málokterý plot, velkopansky procházejí po láskyplně udržovaném trávníku a hlubokou orbou jej mění v pole vhodné pro sázení brambor.  Tyto představy jako kyselina rozleptávají zahradníkovu mysl, na šedou beztvarou drť drolí jeho duši a mění tu kdysi vitální osobu v plouživou mátohu, jejíž slovní zásoba zredukovala na několik povzdechů: „Už aby bylo jaro. Já chci jaro. Kde je to zatracené jaro?“
Nakonec přestává komunikovat se svým okolím úplně a dlouhé hodiny tráví pozorováním klíčící brambory.

A to je přesně ta chvíle, na niž zákeřně čekají zahradnictví a prodejci osiva. Tehdy začnou do schránek v soustředěném útoku šustivě padat katalogy s hýřivě barevnou nabídkou sazenic, cibulek a semen pro jarní sezónu. Málokdo je tak jistý cíl pro obchodníky, jako zahradník utrápený zimou a vyhladovělý touhou po rostoucí, kvetoucí a plodící zahradě. Chvějícími se prsty listuje tou jásavou nádherou, tvář mu září nepřítomným úsměvem narkomana, který se konečně dočkal své dávky a chvatně objednává.  Vůbec v tu chvíli není schopen soudné úvahy, nezajímá ho, že ruinuje rodinné konto, že nakupuje sazenice a semena v množství, pro které by musel svůj pozemek nafouknout na trojnásobek a najmout několik brigádníků na výpomoc.
Osobně se domnívám, že v tomto kritickém období by rodina měla na zahradníka pohlížet jako na osobu dočasně nepříčetnou a odebrat mu dispoziční právo k účtu. Všechny objednávky, kterým nedokázala zabránit, by pak měla rušit s poukazem na neplatnost takové smlouvy, jelikož zneužívá tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti (to prosím pěkně cituji z Občanského zákoníku). A poněkud mě udivuje, že naše vševědoucí moudré úřady plánují povinnou registraci všech sázkařů a hazardních hráčů, ale o povinné registraci zahradníků a zahrádkářů ani neuvažují; přitom srovnání se samo nabízí!

Nejspíš vám připadá, že přeháním, ale vím naprosto přesně, o čem mluvím. Já se například střežím pohledu do zrcadla nejmíň hodinu poté, co odložím jakýkoliv jarní (rozumí se samozřejmě zahradnický) katalog. Ten nepříčetný blik v očích, který jsem jednou zahlédla, mě skutečně vyděsil a nehodlám si tuto zkušenost zopakovat.
Naštěstí mám hlídače, který se na zahradničení dívá střízlivějším pohledem a nenadskakuje nadšením nad každým mým novým rostlinným objevem. Pavel je neochvějně imunní vůči volání jara a každý nový katalog, který najde ve schránce, mi podává s výrazem jinak obvykle vyhrazeným pro podomní prodejce předražených nesmyslů a vystoupení našich politiků v televizi.
„Hm, hezký“ reaguje, když mu strkám před nos obrázek leknínu. „Kolik to stojí?“
„Čtyři stovky,“ pípnu nesměle, protože vím, že mu cena bude připadat příliš vysoká.
„Hm!“
A v tom jeho hm je všechno.  Pochybnost, jestli vůbec nějaká neužitečná (rozuměj nejedlá) rostlina za takové peníze stojí. Jestli je rozumné utratit takovou částku za něco, co se nemusí ujmout. A já si s jeho hm netroufnu smlouvat a už vůbec ne koupit ten zatracený leknín potají.
Ale poslední dobou zjišťuji, že i jeho neochvějnost podrobená soustředěné palbě obchodních nabídek zahradnictví získává četné trhliny.
„Miluju fíky,“ zajásal nad inzerátem jihomoravského sadaře s lákavým vyobrazením údajně mrazuvzdorných fíkovníků a šup – košatý tis, dosud uvelebený u jižní stěny chaty, změnil majitele (zabydlel se u sousedky Hálkové stejně jako o rok dřív vykopaná  bobkovišeň, která musela ustoupit růžím) a na jeho místě si už lebedí dva fíkovníky. Momentálně, opatřeny slušivou papírovou čepičkou a kabátkem z chvojí, úspěšně (vážně, ani stopa po omrzlinách) přežívají zimu. Zda ovšem budou i plodit, to je ve hvězdách.
„Hele, tohle objednej,“ zamával na mě dalším novým katalogem rozevřeným na stránce s nabídkou jiřin, „tahle kytka se mi líbí, vypadá jako policejní páska,“ ukazoval přitom prstem na červenobílou jiřinu Jamaica. S někým, kdo touží mít na zahradě kytku připomínající policejní pásku, se ovšem mimořádně špatně diskutuje o vkusu. I když – už by mě něco takového nemělo překvapit poté, co si prosadil ložní povlečení s obrázkem obří rozesmáté žirafy. Snad nejsou tyto stopy infantility předzvěstí něčeho vážnějšího...

Ale nešť, nějaké zkušenosti jsem už nasbírala a s ledovým obkladem na čele potlačujícím příznaky předjarní nákupní horečky neskáču na špek tak snadno. Přesto si stále dokážu představit, jak s lákavou nabídkou útočící na vyprahlé smysly zápolí zahradník nezkušený, podléhající v předem ztraceném boji svodům pestrobarevně zářících, ve Photoshopu umně cizelovaných fotografií květeny. Zahradník začátečník, nadšený a naivní jako dítě, skutečně věří v existenci dvoumetrových kaskád popínavek obsypaných květy podobných si vzájemně jako vejce vejci (vypěstovat takovou nádheru je hračka!), obřích jahod (jedna jahoda vyplní téměř celou vaši dlaň!), modrých a duhových růží (světový unikát, který na eBay nabízí jenom asi tisíc čínských prodejců v ceně dolar za sto semínek), stromů obtěžkaných ovocem, jimž se ovšem pod bohatou úrodou kupodivu neprohýbají větve a dalších divů.
Ale ani když se obchodník neuchýlí k nepoctivým trikům, fotografie rostlin nedobarvuje a ani jinak nevylepšuje, stejně není radno stoprocentně věřit zrakovému vjemu. Je totiž třeba mít na paměti, že fotograf fotí květinu tak, aby co nejlépe vynikl tvar a barva jejích květů, takže na fotkách může mít konvalinka květy zdánlivě stejně velké jako například lilie. Kromě toho je málokdy rostlina zobrazená celá a zahradník postižený nákupní horečkou nemá dost trpělivosti, aby si na internetu vyhledal další fotky pro srovnání – takže se mu holt občas stane, že si koupí a zasadí rostlinku, jejíž něžně fialkové kvítky mu tolik učarovaly a o pár měsíců později zklamaně hledí na nevábně střapatý objemný trs zeleně, z nějž nesměle pomrkává pět drobných kvítků.
Na tomto místě se nabízí rada: nekupujte, co neznáte. Ale ani tato rada není všespasitelná (nehledě na to, že by v mém případě byla velmi omezující). Koupila jsem si sazenici šáteru latnatého (známý také jako nevěstin závoj), jehož drobné květenství dobře znám z květinových vazeb. Vyrostlo mi půldruhého metru vysoké podivné klátivé cosi, které nevypadá moc hezky ani v plném letním květu. Zatím váhám, jestli se toho mám zbavit nebo jestli by nepomohlo obklíčení větším množstvím nižších trvalek, protože samo o sobě z estetického hlediska prostě neobstojí.

Samostatnou kapitolou je barevná věrnost fotek. Je známá věc, že digitální fotografie žijí v průběhu zpracování vlastním životem a výsledná barevnost viděná v katalogu nemusí mít s realitou vůbec nic společného. Je to dáno mnoha okolnostmi, počínaje světelnými podmínkami při focení (za plného poledního slunce vypadají barvy jinak, než při zatažené obloze nebo v pozdním odpoledni – fotografové dobře znají pojem „zlatá hodina“). K dalšímu barevnému posunu dochází při úpravě fotek v grafických programech a dokonce může být velký rozdíl v barevnosti u jedné fotky zobrazené na monitoru a vytištěné na papíru. Zrovna před dvěma týdny jsem se doslova zamilovala do zářivě žlutooranžové plnokvěté lilie, kterou jsem objevila v novém katalogu. K svému nesmírnému zklamání jsem ji marně hledala na internetových stránkách zahradnictví – pod stejným jménem se tam skromně krčila mdle žlutá květina.

Léta slýchám, že na internetová zahradnictví není spolehnutí. Že nejlepší způsob, jak nakoupit správné rostlinstvo, je navštívit renomované zahradnictví. To zní rozumně přesně do chvíle, kdy to vyzkoušíte na vlastní kůži. Základním předpokladem pro  metodu vše nakoupím osobně je dostatek času a záliba v cestování. Neznám totiž tak dokonale zásobené zahradnictví, které by disponovalo plnohodnotnou nabídkou všech typů rostlin. A specializované obchody jsou doslova roztroušené ve všech koutech naší krásné země. Ale i když máte spoustu času a nejste líní si pro vysněnou květinu zajet, skončíte nakonec stejně s květináčem obsahujícím něco, co vůbec nevypadá jako rostlina na přiloženém obrázku. Takže vám, tak jako v případě objednávky v zásilkovém obchodu, hrozí, že si například koupíte údajně drobnou trvalku a pak bezmocně sledujete, jak rostlinka poté, co rozpustile skopne dětské střevíčky, rozkročí se furiantsky nad čtvrtinou vaší zahrady vrhajíc toužebné pohledy přes plot k sousedům.

Dalším nešvarem v zahradnictví (vyskytujícím se častěji než u zásilkových obchodů) bývá nedostatečné označování nabízených rostlin. Chtěla bych mít korunu za každý popisek ve stylu růže červená pnoucí. Často ani přímý dotaz nepomůže, dokonce se na vás tváří jako na kverulanta (v lepším případě) nebo v horším případě dokonce jako na rasistu, když si dovolíte zjišťovat odstín budoucích květů. Do paměti se mi hluboce vryl dialog mezi mnou a prodavačem nad malou (tudíž zatím nekvetoucí) sazeničkou levandule v blízkém zahradnictví. Jmenovka cudně oznamovala jediné slovo: levandule.
„Dobrý den, netušíte, jakou barvou tohle pokvete?“
„No, fialově, jako levandule.“ (ve tváři výraz: ty jsi ale ignorant)
„Jistě, ale jaký odstínem? Spíš světlým nebo tmavším?“ (můj výraz: kdo že je tady ignorant? Že by takyodborník, který neví, že existují i bílé a růžové kultivary?).
„Prostě jako levandule.“ (výraz prodavače: mám já tohle zapotřebí, si to kup a uvidíš sama, ne?)

Pro výslech tohoto ražení mám pádný důvod. O své averzi k růžové barvě jsem se už zmiňovala. Přesto (nebo možná právě proto), vykazují mé drahé květinky snahu zmutovat do růžova. Abyste mě nepodezírali z přehánění, uvedu několik příkladů z minulého roku. Koupila jsem si šuškardu, v jejímž popisku bylo výslovně uvedeno: fialový květ. S napětím jsem sledovala její první rozkvétání – v sytě růžové. Nad suchou zídku jsem vysadila šáter elegantní a těšila jsem se na přepadávající kaskády drobných bílých kvítků – přesně jako na obrázku zapíchnutém v květináči. Všechno souhlasilo: přepadávající kaskády i drobné kvítky. Až na jeden nepatrný rozdíl – barva byla světle růžová. V známém zahradnictví, specializujícím se na trvalky, jsem si objednala bílý kultivar levandule. Hádejte, jakou barvou kvete. Ach jo.
A kromě toho, mé milované anglické růže Austinky trpí zlozvykem, o němž se nikde nedočtete, totiž že bez ohledu na to, jakou barvu mají jejich květy v době rozpuku, všechny bez rozdílu postupně vyblednou do vyšisované bělavě růžové. Nevím, zda jde o známku přešlechtěnosti nebo se spikly s ostatními obyvatelkami mé zahrady. Došlo to tak daleko, že jsem svolala schůzi, během níž jsem shromážděným rostlinám nesmlouvavým hlasem oznámila, že pokud ještě některou z nich přistihnu, jak mění svou deklarovanou barvu do růžové, uplatním princip kolektivní viny a posypou všechny. K hlasitému protestu nenašly odvahu, ale doneslo se ke mně, že zakládají odbory a plánují výstražnou stávku. Tuto informaci mi důvěrně sdělila malá konfidentská pampeliška  a slíbila mi jménem všech pampelišek (a že jich na zahradě mám!), že ony zůstanou neochvějně žluté. Uvidíme.

Pro jistotu jsem nakoupila několik sáčků semínek sluncovky kalifornské (původní botanický druh, kvete zářivě zlatožlutě) a hodlám jimi v kobercovém náletu pokrýt každičkou volnou plochu. Mimo jiné se těším na její mírně narkotické účinky (sluncovka je blízkou příbuznou máku, taky se jí říká kalifornský mák), takže když bude nejhůř, budu tančit zahradou ukusujíc její růžové lístky a blaženě se od ucha k uchu usmívat na růžové pampelišky.

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0

Kecálkové