1 - Nikdy neříkej nikdy

Nikdy jsem netoužila po bydlení ve vlastním domě nebo po vlastnictví chaty. Odjakživa se pokládám za osobu zhýčkanou velkoměstem (pro šťouraly: ano, i Praha se řadí mezi velkoměsta, ačkoliv by se tomu obyvatel New Yorku nebo Hong Kongu od srdce zasmál:-)), oceňující dostupnost civilizačních vymožeností a absenci starostí o to, odkud se v bytě bere voda, elektřina nebo teplo.

 

 Z dětství si nesu vzpomínky na četné stížnosti spolužáků postižených pravidelnými nucenými pracemi na haciendách svých rodičů, z čehož logicky vyplynula má utkvělá představa, že přítomnost domku či chaty v rodině rovná se zásadní omezení osobní svobody. Moje mínění nezlepšil ani občasný pobyt na zchátralé chalupě (blízkým okolím hanlivě nazývané pastouška) kamaráda. Oprýskaný domek sice nevlastnil vodovod či odpady, zato se mohl pochlubit elegantně zaoblenými křivkami prověšených stropů, kadibudkou na zanedbaném dvorku či střechou, kterou jste při nocování na půdě pohodlně pozorovali některá souhvězdí.
Někdy v době dospívání jsem si navíc osvojila názor, že chata je symbolem maloměšťáckého hromadění majetku na úkor rozvoje osobnosti. Že chatu si pořizují především jedinci s nutkavou potřebou předvádět okolí, na co se zmohli. Lidé, kteří vyměnili touhu poznávat za pohodlný stereotyp dojíždění na stále stejné místo.

 

Stavěla jsem se tedy netečně k toužebným povzdechům mého muže, který měl na chatu diametrálně odlišný názor a občas se nahlas zasnil, jaká by to byla krása - mít své místečko, kam může člověk vypadnout z hluku, těsnosti a smradu města. Tudle, říkala jsem si, jezdit pořád na chatu, ať se mi chce nebo nechce. A co moje zábava, dovolené u moře, klidné víkendové lenošení v bytě vytápěném ústředním topením? Naštěstí na žádnou nemovitost v rozumné vzdálenosti od Prahy nemáme peníze, takže z téhle strany nebezpečí nehrozí, uzavírala jsem své vnitřní monology.

 

Dál jsme tedy bez zásadních změn proplouvali životem, až došlo k několika změnám současně a najednou jsme sháněli chatu! K mému nezměrnému překvapení jsem v tomto procesu byla dokonce iniciativnější, než můj muž, což mě dovedlo k přesvědčení, že taková změna priorit může znamenat jediné. Stárnu.

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0

Kecálkové