7 - Ranky, boule, modřiny a další újmy

Nemám ráda sport. A to ani jako aktér, ani jako divák. Nebaví mě samoúčelné pohyby. Netrpím touhou překonat sama sebe a sáhnout si až na dno. Ony opěvované endorfiny, vyplavované údajně při sportu, v mém těle nejsou přítomny. Nebo se uchýlily do ilegality při mé první školní hodině tělocviku či mají jiný spouštěcí mechanismus, na který jsem ještě nepřišla.
Stejně tak mě otravuje sledovat jakékoliv sportovní výkony v televizi. Všechna mistrovství, poháry a olympiády mě míjejí a v mé paměti nezanechají žádnou emoční stopu. Jediný sport, který mě kdy bavil, byla jízda na koni, a to beztak jen proto, že miluju koně a o rajtování šlo až v druhé řadě.

 

Nejspíš proto si nejsem jistá, že bych chtěla vyrůstat v současnosti. Nedávno jsem se byla projít v lese a potkala jsem rodinku na cyklistickém výletě. Podotýkám, že jsme se v danou chvíli nacházeli na pohodlné zpevněné lesní cestě, která se jen mírně vlnila nahoru a dolů. V čele pelotonu jel taťka a přes rameno ryčným hlasem trenéra národní reprezentace pokřikoval na své dva malé synky, aby si hlídali tepovku a podle ní měnili převody na přehazovačce. Starší chlapec zarputile upíral zrak na přední kolo, mladší, v dychtivé snaze zavděčit se, zmateně přecvakával páčku přehazovačky. Formaci v padesátimetrovém odstupu uzavírala matka dětí, obličej brunátný námahou (nebo nevolí), uši výmluvně ucpané sluchátky.

Těm dětem jsem nezáviděla. Moje první kolo neslo hrdé budovatelské jméno Pionýr a konstrukčně to bylo to nejjednodušší, co socialistický trh nabízel. Nemělo přehazovačku, ani odpruženou vidlici, ale věrně mi sloužilo šest let – s lítostivým povzdechem jsem ho odložila až v době, kdy jsem při jízdě koleny narážela do řídítek. Jeho odolnost, kterou jsem si svým chováním rozhodně nezasloužila, mě dodnes nepřestala udivovat.

 

Pokyny dospělého jsem poslouchala jen při své úplně první jízdě – pak rodina usoudila, že na kole jezdit umím a mohu tedy podnikat další otloukací jízdy sama. Pohybu jsem měla dostatek; kromě jízdy na kole a lezení na stromy s partou kluků jsem s holkami skákala panáka, gumu a přes švihadlo. Jít ven jen tak s míčem byla naprostá samozřejmost. A všichni jsme už ve školce uměli udělat kotoul. Zmiňuju se o tom proto, že kdykoliv média probírají katastrofální stav tělesné zdatnosti nejmladší generace, vždy argumentují tím, že většina školáků ani neumí udělat kotoul. Nejspíš je kotoul etalonem obratnosti. Pak tedy jsem v první třídě dosáhla obratnosti – pozor, fanfára – osmi kotoulů.

 

Potom přišlo dospívání a k němu se jaksi kotouly, skákání přes švihadlo a šplh na strom nehodily. Z kola jsem vyrostla a nové mi rodiče odmítli koupit řkouce, že by mě to odvádělo od učení. Ze stejného důvodu mi zakázali i dojíždění do jezdeckého oddílu. Díky této výchovné metodě jsem si sice značně rozšířila škálu zájmů, protože jakmile mi zakázali jeden, obratem jsem si našla další, který mě od mých povinností odváděl stejně spolehlivě, nicméně sport se mezi tyto zájmy nedostal už nikdy. V dospělosti jsem se jako uvědomělý člen společnosti pokoušela udržet si jakous takous kondici, abych vykompenzovala převážně sedavé zaměstnání, ale dobrá vůle mi vydržela vždy jen pár týdnů. Jsem povahou introvert a samotář, nenáviděla jsem tedy fitcentra považujíc je za jen o málo snesitelnější, než zbraně hromadného ničení. Běhání v centru Prahy mi připadalo jako špatně zamaskovaný pokus o sebevraždu (a kromě toho mě nebaví). Abych se nebála vjet do pražského provozu na kole, musela bych nejdřív kolo vyvézt hromadnou dopravou daleko na periferii a to mi přišlo zbytečně komplikované, takže jsem kolo venčila jen zřídkakdy. Je tedy jasné, že moje tělesná zdatnost nenápadně klesala a klesala, až do chvíle, kdy jsme si s Pavlem pořídili chatu.

 

Nečekala jsem žádné komplikace - pěší chůze mi nečiní potíže a schody do třetího patra zvládám i s nákupem bez zadýchání, předpokládala jsem tím pádem, že mám dostatečný fyzický fond na takové ty běžné zahradní a chatařské práce. To jsem se ovšem přepočítala. Má-li váš životní prostor padesát čtverečních metrů, pohybujete se po něm velmi úsporně a bez námahy. Jakmile se vám ale tento prostor nafoukne na dvojnásobek a jako milé zpestření obdržíte nádavkem schodiště do patra, začnete rázem trpět nevysvětlitelnou únavou, dostavující se vždy k večeru po rušném dni. To se pak svaly mění v ten nejrozklepanější sulc, jaký jste kdy viděli, nožka klopýtá o nožku a kancelář stížností v mozku je zavalena vyplněnými formuláři.Velice rychle jsme se naučili nezapomínat předměty denní potřeby v nevhodném patře, to ale pomohlo jen málo, jelikož stejná taktika se nedala uplatňovat na zahradě. Pak už jen stačilo zpestřit si pobyt trochou pletí ve svahu (kotníky, nárty a podkolenní šlachy tuhle práci vysloveně zbožňují). Víkend jsem poté vždy završila vyhledáváním akčních slev na invalidní vozíky.

 

S jakou závistí jsme pozorovali sousedku, malou dámu v důchodovém věku, jak přes den pobíhá kolem své chaty, kterou si takřka svépomocí přestavovala na rodinný domek, po pozemku větším a příkřejším, než je ten náš, a pak si navečer vyjela s vnoučaty na kolech, aby měla nějaký pohyb. My jsme se do Prahy vraceli v stavu podobném komatu a ještě s posledním soustem večeře v ústech jsme bezmocně padali do postele.

 

Další jev, který mě zaskočil, byl skokový nárůst počtu zakopnutí, uklouznutí a pádů. Nepovažuju se za úplné nemehlo (pamatujete? – kotouly umím bravurně a být o dvacet kilo a dvacet let mladší, na strom vyskotačím jako veverka), ale často mi vrtalo hlavou, jak je možné, že v Praze se pohybuji s nonšalantní sebejistotou, zatímco zahradou propadávám. Časem jsem si vytvořila teorii o pohybových módech. Nejjistěji a s nejmenší pozorností se pohybujeme doma, kde rovnou podlahu přerušují pouze předvídatelné prahy a nábytek se samovolně nestěhuje ani neroste (výjimku představuje batolecí a předškolní období dětí; devět z deseti rodičů mi jistě potvrdí, že kostička z lega našlápnutá bosou nohou je zážitek vskutku nevšední). Ať už se tedy z místnosti do místnosti přesouvám ranním krokem šouravým, odpoledním energickým či večer tanečním, vždy tak činím naprosto sebejistě: cap, cap, cap, vyhnout se skříni, půlobrat vpravo, cap, cap a jsem v kuchyni. Bez opatrného zkoumání terénu a vzdáleností. Když městský člověk vyjde na ulici, přepne se do módu mírná ostražitost. Ten se od toho domácího (alespoň pokud jde o způsob chůze) liší jen nepatrně. Chodníky jsou (v mezích možností) rovné, obrubníky předvídatelné, schody podle stavebních norem, výkopy ohrazené a výstražně označené. Nástrahám šílených projektantů, jako například osvětlení zapuštěné do chodníku, jehož skleněná plocha v zimě tak báječně klouže, se obyvatel města rychle naučí podvědomě vyhýbat.

 

Třetí mód uplatňuje měšťák kdekoliv, kde pokrytí betonovou, dlážděnou či vyasfaltovanou plochou klesne pod padesát procent. To pak klade kroky velmi opatrně, špičkou chodidla důkladně ohmatává každou terénní nerovnost a zevrubně zkoumá výšku větví v obavě, zda by si neměl nasadit ochrannou přilbu, než se pod nimi pokusí projít.

 

K neštěstí ovšem dojde, když se v místě vyžadujícím nejvyšší obezřetnost pohybujete s důvěřivou neopatrností náležející domácímu prostředí. A v tom je zakopaný pes – zahradu jsme si rychle zvykli vnímat jako bezpečné domácké místo, kterým můžeme pobíhat v pantoflích, se zrakem upřeným kamkoliv jinam, než pod nohy.

 

„Pojď se podívat, jestli je to takhle dobré,“ hulákal na mě Pavel, který za chatou budoval řadu vyvýšených záhonů lemovaných chodníkem. Vystoupala jsem do svahu energickým krokem a přehlédla jsem dlaždici položenou na vzorně rovném chodníčku. Následek – rozbité koleno, odřené dlaně a stehno orazítkované modřinou tvaru (a téměř i velikosti) České republiky.

 

Jindy mi během prostinkého přesunu z bodu A do bodu B zrádně ovinul kotník šlahoun psího vína. Šikovně jsem dopadla tělem na loket, který takové zacházení nečekal a rezignovaně se vykloubil. V následujících týdnech jsem sice byla osvobozena od domácích prací a sekání trávy, ale věřte mi, za tu bolest to nestálo.

Samostatnou kapitolou jsou úrazy způsobené nářadím. Podle mého názoru jsou návody opatřené bezpečnostními poučkami v rozsahu potterovské ságy kontraproduktivní, protože průměrně inteligentní jedinec je jejich popisností do morku kostí uražen a návod odhazuje cedě mezi zuby: „Přece nejsem debil, moc dobře vidím, jak je to ostré!“ A pak nevěřícně hledí na palec prostřižený elektrickými nůžkami, z nějž vyčítavě odkapává krev.

 

Mezi zaznamenáníhodné úrazy přirozeně nepočítám banality jako mozoly, popáleniny od kamen, zadřené třísky, pohmožděné nehty, nakopnuté palce a škrábance od trní (taky jste si všimli, že textilní zahradnické rukavice jsou záměrně tkané tak, aby přímo navedly ostny a žahavé chloupky k vaší kůži?). Nicméně závažnou tělesnou újmu pro nás představovala zima. Už to první léto, kdy s koncem srpna noční teploty klesaly pod deset stupňů, jsme si ověřili, jaký je rozdíl mezi chatou u lesa a bytem v centru města, kde beton a asfalt dlouho do noci vydává nastřádané teplo. Začali jsme na chatu spěšně stěhovat teplé svršky a pyžama (doma pyžamem opovrhuju a spím celoročně v tričku), objevili jsme užitečnost ponožek na spaní, s náhlým pochopením jsme sledovali filmy pro pamětníky, v nichž pánové i dámy uléhali na lože opatřeni slušivým čepcem. Hádali jsme se o výsadu, kdo bude mýt nádobí, protože v teplé vodě jsme si alespoň na chvíli ohřáli ruce (a netrpěli jsme přitom výčitkami svědomí kvůli nepřípadnému plýtvání). Ráno jsme se budili s ucpanými nosy a lehkým chrapotem a já jsem nahlas zvažovala možnost koupě ohřívací láhve, což je předmět, který jsem naposledy viděla u své prababičky.

 

Podzim náš domeček ochladil na naprosto nepřijatelné teploty a my, zhýčkaní ústředním topením, jsme s těžkým srdcem dočasně zapojili přímotopy. Dočasnost v tomto případě znamenala dobu, než vymyslíme a postavíme centrální vytápění, protože vyhřívat přímotopem je druhý nejlepší způsob, jak zbytečně utrácet za teplo. Ten úplně nejlepší je zatopit bankovkami v kamnech...

 

Takže jsme sice měli teplo, ale z úsporných důvodů jen v jednom pokoji a v kuchyni. Obývací pokoj v přízemí, tak báječně chladivý v letních vedrech, se změnil v tu největší chladničku, jakou jsem kdy viděla. Každé použití toalety mi nekontrolovatelně rozdrkotalo zuby. Sprchování jsem odkládala, jak jen to šlo. A za slunečných dnů jsme se chodívali ohřát ven.

 

Věděli jsme, že jsou to jen známky naší rozmazlenosti a že si zvykneme. Jenom kdyby to zvykání nebyl tak nepříjemný proces. Odměnou nám na druhou stranu byl báječně čistý vzduch (v Praze je na podzim a v zimě skutečně nedýchatelno) a boží klid, protože naprostá většina chatařů v našem okolí koncem září zazimovala své rezidence a do května jsme se s nimi neviděli. My jsme se rozhodli statečně vytrvat a také jsme vytrvali. Neotužili jsme se natolik, abychom si troufli zúčastnit se tradiční štěpánské plavby otužilců ve Vltavě, nicméně už na jaře jsem bezstarostně probíhala studeným domem pouze v teplákách a tričku a husí kůže mi naskočila jen při pohledu na vyúčtování elektřiny.

 

K tělesným újmám, jichž se nám dostávalo (a nic si nenamlouvejme – dodnes dostává) víc, než štědře, je nutno připočíst i újmy psychické, protože – a to vám potvrdí i psycholog – poraněné ego taky bolí, a jak! S vyprávěním o naší nejoblíbenější blamáži sklízíme úspěch u všech kamarádů, protože každého velmi příjemně naladí příběh o tom, jak se ztrapnil někdo jiný.

 

O co šlo: pozvali jsme, v očekávání blížící se topné sezóny, kominíka. Jednak jsme měli matné povědomí o zákonné povinnosti pravidelné kontroly komínů a kromě toho jsme netoužili po tom, aby naší blbostí lehla popelem čerstvě zakoupená chata i s nejbližším okolím. Předchozí majitelka se o poslední kontrole komínů vyjadřovala poněkud neurčitě a to nás utvrdilo v rozhodnutí, že bez kominíka ani ránu. Jen jsme, hnáni zvědavostí a zálibou v pohledu do popraskávajících plamenů, chtěli vyzkoušet, jak nám to topí. S kuchyňskými kamny to bylo jednoduché. Zapálili jsme v nich oheň, chvíli jsme si hráli s nastavením tahu a voilà – krotký oheň poslušně plápolal za skleněnými dvířky. Kychyň naplnila omamná vůně hořícího dříví a mně i Pavlovi svítily oči samou spokojeností. Povzbuzeni úspěchem, přesunuli jsme se k malému otevřenému krbu v obývacím pokoji. Na tuto chvíli jsem se těšila především já, protože krb byl v mé mysli odjakživa pevně spojen s nefalšovanou romantikou a navíc mi v našich zeměpisných šířkách vždy symbolizoval nesmírně přitažlivou lehkou výstřednost.
Oheň vzplanul stejně ochotně jako předtím v kuchyni, tím ale podobnost končila. Pokoj se začal plnit kouřem, neklamným to znamením, že komín netáhne. Kašlajíce a rozhánějíce rukama kotouče dýmu jsme uhasili hořící dříví, důkladně vyvětrali a rozhodli, že dál to necháme na odborníkovi.

 

Ten se dostavil následující víkend a prohlídku komínů provedl skutečně zevrubně. Pobíhal přitom po střeše způsobem, který mi způsoboval závrať, ačkoliv jsem stála na zemi a v nebezpečné výšce se nacházel on. Oba komíny prohlásil za čisté a způsobilé provozu a poté, co jsme si postěžovali na krb, který byl zřejmě postaven amatérsky svépomocí a tudíž netáhne, projevil zájem do krbu nahlédnout. Posvítil si dovnitř baterkou, zašátral rukou, něco vrzlo a kominík se shovívavým úsměvem pronesl památnou větu:
„Měli jste zavřenou komínovou klapku.“

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0

Kecálkové