6 - Tohle tady nechci!

Léto pělo labutí píseň. Domek byl přioděn do slušivého kabátku, nedodělky, které poloslepá kolaudační komise přehlédla, byly dodělány. Seznámili jsme se s nejbližšími sousedy a všem jsme úpěnlivě opakovali, že jsme nemehla a mamlasové, ale že máme dobrou vůli a ať nám řeknou, když se z neznalosti nebudeme chovat tak, jak je v zdejší komunitě zvykem. Všichni nás s blahosklonnými úsměvy ujišťovali, že to se přece rozumí, že nikdo učený z nebe nespadnul a že nám samozřejmě řeknou, kdyby něco. A nakonec k tomu muselo dojít – s jemným pokáráním přišel soused z chaty ve svahu nad námi, jinak zahradník na slovo vzatý, lopotící se na záhonech od svítání do soumraku. A že nechce naléhat, protože ví, že máme spoustu práce s domem, ale nemohli bychom něco udělat s těmi bodláky nahoře u jeho plotu? Zastyděli jsme se, protože to už jsme věděli, že plevel při svém rozmnožování zásadně nerespektuje hranice pozemku a nesmírně rád se zabydlí za jakýmkoliv plotem. Vyhlásili jsme tedy jednoho odpoledne svatou válku bodlákům, ale bylo nám jasné, že náhodné čistky, i kdyby byly prováděné ohněm a mečem ať už ve znamení kříže či půlměsíce, z našeho území ráj nevytvoří. Nastal čas zamyslet se zcela vážně nad zahradou.

 

Od chvíle, co jsem zasadila svou první růži, přibyl k ní ještě trs levandule a několik bylinek; jinak se naše starost o vegetaci omezila na sekání trávníku a mé horečné noční sebevzdělávání na specializovaných internetových stránkách (pokud jsem se po celodenním pobíhání s barvou a štětkou donutila posadit se k počítači). Kamarády jsem si rozdělila na ty, kteří mají zahradu (skvělí, zábavní lidé) a na ty, kteří zahradničení neholdují (nudní patroni, není se s nimi o čem bavit). I beletrii jsem si vybírala prakticky výhradně podle toho, kolik prostoru v ní autor věnuje rostlinám. A dokonce jsem se párkrát přinutila sledovat pořad Receptář (pro neznalé: televizní blok reklam sporadicky přerušovaný radami zahrádkářům).

 

Výrazně se zlepšila má orientace, pokud jde o botaniku. Naproti tomu jsem zůstávala značně nejistá v otázce, jakého výsledku chci na naší zahradě dosáhnout. V jednom jsem ale měla jasno: existují tři cesty, po kterých se můžeme vydat. Ta první je nejpohodlnější – totiž nedělat nic. Nechat vše v původní podobě a jen plít, sekat, stříhat, hnojit a zalévat. Druhá cesta velela zbavit se všeho, co mi neladí nebo překáží, domodelovat terén a postupně měnit zahradu k obrazu svému. Třetí cesta znamenala nejradikálnější řešení. Zlikvidovat vše zelené na pozemku, vystudovat rychlokurs zahradnické architektury, s pomocí těžké techniky přemístit tuny hlíny a začít od základů.

 

Třetí cesta by byla pravděpodobně ta nejjistější, ale chyběly nám na ni peníze, energie a především konkrétní představa, jakou zahradu chceme. Prozatím tedy bylo jednodušší vypořádat se s tím, co nechceme.

 

„Ne, děkuji,“ odmítala jsem povzneseně, když mi přátelé a známí jakožto laikovi doporučovali služby zahradního architekta a měla jsem pro to několik pádných důvodů. Některé z nich byly dozajista pitomé, ale vykládejte to někomu, kdo právě přivedl k rozkvětu svou první růži a nabyl tím pádem dojmu, že by mohl z fleku šéfovat Kensingtonským zahradám.
Předně: výtvory soudobé masové zahradní architektury jsem viděla u mnoha domů a všechny na mě působily dojmem, jako kabáty střižené podle jednoho střihu, jen v různých barvách a s různým počtem kapes. Jednodruhový trávník posekaný na nejnižší možnou výšku, několik jehličnanů vyrovnaných podél plotu a uprostřed záhon. V lepším případě kruhový či elipsový, v tom horším ve tvaru Kaplického blobu, zřejmě za účelem dojmu neformálnosti. Jelikož byl vždy formálně ohraničený obrubou ostře oddělující trávník od záhonu a zasypaný čtvrtmetrovou vrstvou mulčovací kůry, snaha se míjela účinkem. Celek podtrhuje jeden nebo více obřích kamenů – čím exotičtější, tím lepší. Pomyslnou třešničku na dortu pak představuje solární svítidlo v podobě žáby nebo hlemýždě.

 

„Japonská zahrada? Já?? Ani omylem,“ zavrhla jsem radu kamaráda Honzy (zkušený zahradník, ale japonskou zahradu si sám nepořídil, chytrák). Japonské zahrady jsou překrásné a elegantní. Ale aby takové byly, musí být dokonale promyšlené a dokonale udržované, na což jsem si netroufla. A kromě toho by po mém soudu taková zahrada u chaty v středočeské kotlině působila jako pěst na oko.
Jako jedna z přijatelných alternativ se nabízela zahrada přírodní a nějakou dobu jsem si s touto myšlenkou pohrávala. Nefalšované nadšení ve mně vzbudily fotografie zahrad z Provence, mé střízlivější já mě ale okamžitě upozornilo, že zásluhou odlišného podnebí bych stejného výsledku dosáhla stěží. Kromě toho mě neskutečně irituje móda nazývaná styl Provence, v zahradě představovaná především uměle patinovanými truhlíky polepenými obrázky levandule a vyzdobenými nápisy Le Jardin (aby náhodou nedošlo k mýlce).

 

A pak to přišlo, ruku v ruce s objevem krásy, romantiky a nostalgie anglických růží – anglická venkovská zahrada. To je ta cesta, po které půjdu, i za cenu, že občas škobrtnu a natluču si nos. Budu mít takovou anglickou zahradu, že každý, kdo půjde kolem, mimoděk zanotuje God Save the Queen. Občané Velké Británie, dlouhodobě žijící u nás, si do ní budou chodit léčit stesk po domově. A v neposlední řadě mi za ni Její Veličenstvo Alžběta II nabídne čestné občanství a udělí Řád Britského Impéria!

 

Cíl byl stanoven, cesta načrtnuta, zbývalo jediné: pustit se do práce. Začala jsem skutečnou inventurou rostlinných obyvatel. Ne náhodou naší zahrádce přezdívali sousedé kolumbárium či výhled na Olšany. Východní hranici lemoval vysoký živý plot z tůjí, doplněný tmavolistou cesmínou a mahonií. Okolo chodníku vedoucího ke dveřím, stály na stráži vzorně vyrovnané tři třímetrové jalovce a dvě další tůje, oddělené od chodníku nízkým tvarovaným buxusem. Mezi jižním plotem a chatou se v pravidelných rozestupech mrzoutilo šest ošklivých, očividně nemocných tisů a jedna bobkovišeň. Prostor nad chatou vyplňovaly cypřišky, buxusy, opelichaný převislý cedr a spousta plevele. A když by se náhodný návštěvník prodral k severní straně domu s nadějí, že uvidí něco jiného, než strnule vážnou tmavou zeleň, narazil by opět na jehličnany a buxusy obklopené v svahu balvany v přesně takových rozestupech, aby mezi nimi dokázala plít jedině veverka zkřížená s kamzíkem.

 

Dominantou severního plotu pak byly dva nádherně vzrostlé rododendrony, magnolie a zlatý déšť, které sice v jarním květu musely vypadat úchvatně, po zbytek roku však neměnnou temnou zelení ponurou zahradu ani v nejmenším nerozveselovaly. Chybělo jen pár náhrobků a věčné světlo – a mohli jsme slavit Dušičky prakticky celoročně.

 

„Tak tohle tady nechci,“ prohlásila jsem nesmlouvavým hlasem poprvé a pak ještě mnohokrát.

 

Z tvůrců a pěstitelů jsme se proměnili v ničitele – v přesně takové cyniky, které tou nejupřímnější nenávistí stíhají na moři i na souši všichni členové organizací typu Greenpeace, Děti Země a pracovníci odboru životního prostředí. Měli jsme v úmyslu odstranit nejen nemocné tisy, ale i spoustu zdravých exemplářů. Našemu svědomí nijak neprospíval fakt, že jsme se stále nestačili ztotožnit se skutečností, že pozemek je náš a v mezích zákona si na něm můžeme dělat, co chceme; pořád jsme si ještě malým kouskem duše připadali jako na návštěvě.

 

Když jsme u toho zákona – většina lidí ví, že na pokácení vzrostlého stromu o určitém obvodu kmene musí mít povolení. Málokdo ale tuší, že i před pokácením stromu menšího, na nějž se povinnost žádat o povolení nevztahuje, musí svůj záměr předem oznámit patřičným úřadům. Tento předpis byl pro mě a Pavla zdrojem ušlechtilé zábavy ve formě akademické debaty: zda je tis (tůje, cypřišek atd.) strom nebo keř. Zda se jako pokácení bere fakt, že stromek vykopeme, někomu věnujeme a ten někdo si ho zasadí v jiné lokalitě. Jestlipak je nutné dle litery zákona oznamovat vytržení každého semenáče. Proč jsme vlastně zákonem označováni za vlastníky, když zasazením námi zakoupeného stromku na našem pozemku se de iure stáváme jeho pouhopouhými pečovateli (a možná se dožijeme dne, kdy bude rozšířen i na stromy trestný čin zanedbání povinné péče a při každém úmrtí bude policie vyšetřovat, jak byl stromek zaléván a hnojen). A jestli by nebylo úplně nejlepší vykácet všechno, zahradu vybetonovat a beton natřít nazeleno, protože tenhle přístup je na hlavu.

 

Ale nešť, nepřátel se nelekejme, na množství nehleďme. Jednoho podzimního dne se do hlíny zakousnul krumpáč, pila tence zazpívala a k zemi se odevzdaně poroučela první tůje. Byl to jediný zdravý jehličnan, který jsme skutečně s nelehkým srdcem zlikvidovali, protože byl příliš velký na to, aby ho bylo možné přesadit. Dalších deset kousků si vykopali (s naší nemalou pomocí) kamarádi ochotní šlechetně adoptovat nechtěné dřeviny. Uvolněný prostor jsme ihned začali osazovat hezčími a užitečnějšími (podle našeho mínění) stromy a keři. Ještě před zámrazem se u nás zabydlely jabloň, třešeň, meruňka, rybíz, malinoostružiník, ostružiník, dvě anglické růže a Eva, která po dobu fyzicky náročných prací dělala mrtvého brouka, zato teď zavětřila příležitost, jak mi do výsadby podstrčit své oblíbené květiny. Ke své hanbě musím přiznat, že i když jsem v první chvíli odolala, podařilo se jí mě nejspíš zhypnotizovat a o rok později jsem náhle změnila názor.

 

„Nechci tulipány,“ ošklíbala jsem se, „připomínají mi povinné oslavy MDŽ.“ (Dnes jich mám patnáct a plánuju přikoupit další.)
„Kopretiny mě fakt nebaví. Na louce jim to sluší, ale v zahradě je nechci.“ (Před měsícem jsem se zbláznila do kopretiny kapské a hodlám jimi příští rok zaplevelit každičké volné místo.)
„Zvonky? Když já na ty modré odstíny moc nejsem.“ (Tohle léto nadšeně vysazuji bílé a modrofialové zvonky karpatské, příští rok k nim přidám vysoké zvonky broskvolisté.)
Odmítla jsem i petrklíče, sněženky a modřence a v duchu jsem si mnula ruce, jak jsem zásadová. Když mi následující rok na jaře všechny naposled jmenované květiny na zahradě vykvetly v množství větším než malém, pochopila jsem, že některé věci pouhou vůlí neovlivním.

 

Tento fakt se nevztahoval jen na druhy rostlin, ale též na jejich zbarvení. Například můj vztah k růžové barvě by se dal označit jako čiročirá nenávist. U květin ji toleruju, ale o zalíbení nemůže být řeč. Nejspíš proto mi místo objednaných temně fialových lilií na záhonu vykvetly sytě růžové. Hortenzii vydatně hnojím hnojivem, jež má podle výrobce zajistit modrou barvu květů. Přesto mají květy vybarvené miminkovsky růžově. A bergénie, které marně vysvětluji, že ji tady nechci, se úspěšně rozplevelila do všech koutů pozemku a kvete – jak jinak – růžově.

 

Několik týdnů visel Damoklův meč i nad naším jediným listnatým stromem – totiž vzrostlou škumpou orobincovou s překrásnou deštníkovitou korunou zdobenou temně rudými šišticemi. To už jsem věděla, že je pouhou (jen mírně jedovatou) příbuznou nechvalně známé škumpy lakové či škumpy jedovaté, ale její pověst invazivní rostliny, množící se rychlostí Mach 6 a schopné kořenem roztrhnout bazén (ne že bychom nějaký měli...) v nás vzbuzovala nedůvěru.

„Cože tam máte? Škumpu?“ zajíkal se nefalšovanou hrůzou kamarád Honza, když jsem mu prvně popisovala zahradu. „Tak to je pěkný neřád. Jestli ji nedáte pryč, budete mít na zahradě za pár let hustý lesík.“
„Jestli vám něco závidím,“ dobíral si mě soused, „tak to je ta škumpa. S tou si něco užijete.“

 

Přesto jsme se rozhodli to s ní zkusit, především proto, že nám v letním úpalu poskytuje stín a že plnohodnotnou náhradu bychom vypěstovali nejdřív za patnáct let. A nejsme lhostejní ani k její kráse – především na podzim, kdy se její listy zbarví do ohnivě rudé a zahradu doslova rozsvítí. Se škumpátky, jak je shovívavě nazýváme, není žádná velká starost. Stačí pár měsíců věnovat zvýšenou pozornost nejbližšímu okolí matky a její pokusy o rozmnožení včas likvidovat. Mnohem víc práce mi dají semenáče bříz, dubů, buků a ořešáků, které zlotřile zapustí kořínky, kdekoliv se jim zlíbí (letos na jaře jsem vytrhávala malé doubky i z okenního truhlíku), zchytrale se kryjí větvemi keřů, aby o rok později vítězoslavně vykoukly v podobě metrových čahounů, které už je nutné vykopat.
Zlatá škumpa!

Okomentujte článek

Napsat komentář jako neregistrovaný

0

Kecálkové